„Ahoj! Zaznělo z úst 10-ti odvážných mudžahedýnů a každý si nasadil na záda batoh se svou smrtící náloží.“ Takhle nějak se scházíme na Florenci v Práglu odkud odjíždíme na náš trip do Íránu. Je úterý 29.7.08, odjíždíme busem se společností EURO TOURS, která za 2900 Kč obstarává cestu Praha-Sofia-Istanbula zpět. Hned pojmenuji členy výpravy, jsou to: Buf = ten také zajišťoval dopravu a koučink akce, Šárka = jeho hodna a trpělivá sqaw, Pavla = Bufova známá asi z práce, Venca = mladý adolescentní sportovec a brácha Bufa - myslím, že jede takhle s báglem prvně. Jirka Nohejl = přes známé zajistil víza za 960 Kč na 30 dnů. Vilda = šéfuje spojení s ČR a mobily. Ondra Odcházel = má načteno spoustu infa o Íránu, má koláče a pěkně fotí. Jura = můj brácha, kterého už letos 2x okradli má za úkol přitahovat problémy. Já a Eva = ta má na starosti jazyk umí trochu arabsky a tím pádem zná i ty jejich bukvy, nejnutnější fráze už zná - Prosím vyměňte mi chladič, Přicházím v míru atd.

Cesta jde standardně: Sofii trochu procházíme v Istanbulu spíme za 12 EURO v hotýlku u autobusáku Europa. V hotelu likvidujeme zásoby chlastu - v Íránu nic nesmí být. Vilda má trochu horečku ale jinak cajk Zítra nastupujeme na cestu do Tabrízu. Ta trvá cirka 40 hodin a vede přes celé Turecko. Bus SCANIA má trochu problémy a proto stavíme a občas opravujeme palivové čerpadlo. Holky se oblékají do ohozů (šátku přes hlavu a dlouhé šaty). Kocháme se ještě pohledem na nádherný, majestátní Velký a Malý Ararat. A už je tu íránská státní hranice s tanky, vojáky a se vším co k tomu patří. Je tu víc tanků než ostatních aut, krajina nádherná, vyprahlá ale skalnatá.

 

Hranice Turecko-Írán = celkem zklamání buzerace tak na 50 procent vybalení báglu a lehčí zdržovačka tak na 6-ti stanovištích, celkem tak 2-3 hodiny. Teď se naloďujeme do busu a a je tu specialitka, ten týpek co ty bágly nakládal za to chce zacálovat, samozřejmě až potom co to tam našoupe, no bohužel nerozumíme! Takže po čase nadávání odchází. Už je dost noc a my odjíždíme směr Tabríz. Tam budeme hledat nocleh.

 

12.05.1387 (2.8.2008)

Chrápeme v parku před nádražím v Tabrízu, na místě jsme až ve 2:30 tak ani nevyndávam spacák, je teplo. V parku nejsme jediní spáči je tu normální vybalit stan a chrápat přímo na silnici. Ráno nás trochu budí cyklisté, ustlali jsme si totiž v kolostavu. Po raní hygieně vyrážíme do centra => město je podle mého názoru celkem hnusné, splašky tečou v povrchových stokách a absolutně tristní situace je v dopravě. Nedá se přejít přes cestu, musíte opravdu skočit do proudu aut a doufat, auta navíc všude smrdí. Výhodou je, že doprava je velmi ale velmi levná (aktuální kurz je 1 Euro=14400 Rijáčů). Po sprintu a svezením autobáčem se nacházíme před Modrou Mešitou, ta je celkem pěkná, i když nic extra. Hned vedle je muzeum do kterého nejdu, na zahradě je však grátis prohlídka Azerbajjánských šutrů. Potom procházíme Mega podzemní Bazar, kde se každý 1200x ztrácí. Kolem 12:30 nás odváží za 15000 mikrobus do Kandovanu (Čandovanu). To je skalní město něco na způsob Vardzie v Gruzii, akorát daleko menší nižší a s množstvím místních turistů. Je tu hodně stánků a komerce má zelenou. Příjemné jsou tu dřevěné, jakoby dvoupostele, na kterých se Íránci válí a konzumují, či kouří vodnici. Všude nás všeci oslovují a přátelíčkují se. Jen někdy po vyslovení slova Čechoslovakia se objeví kyselý, nepřátelský obličej.

K večeru když opadne žár jdeme nad vesnici proti proudu potoka a poblíž potoka stavíme kemp, sbíráme dříví na oheň atd. Problém jsou dlouhé kalhoty, které všichni v Íránu musí nosit a holky jsou celý den a pořád když jsou venku ze stanu, zahalené šátkem, což asi taky není žádný med.

 

3.8.08 (13.5.87)

Vstáváme vcelku pozdě a vyrážíme do vesnice kde na nás ve 12 hodin čeká náš řidič Rašíd. Ten nás také vezl do Kandovanu. Později nás pozval všech deset k sobě domů a tak jsme teď na obědě u něj, jeho ženy Masonmeh, a jeho dvou dětí Mahrana a Miny. Dost zajímavý a účelný je jejich barák, celé přízemí tvoří pouze jeden veliký pokoj bez nábytku a židlí, pokrytý perskými koberci a polštáři. Kuchyň byla oddělena linkou (barem) a v ní nám naši hostitelé, kteří mluvili trochu anglicky, připravili skvělé pokrmy: kebab, dva druhy melounů, šunku, skvělé okurčičky, olivečky, jogurt a zvláštní jogurtový nápoj, kafíčko, vynikající čaj a papírovej chleba. Manželka bohužel nemohla přisednout k nám, k prostřenému “stolu” (na zemi), tradice to hold nedovoluje, celou dobu taky šeptala. Holky s ní prý ale mluvily a to i celkem osobně. Asi kolem 17 hod sedáme do busu a až do noci jedem směr zřícenina obrovského opevnění Babak. Spíme zase pod šírem (nacházíme se nedaleko města Kaleybar).

4.8.2008
Vstáváme už v 5:45. Snídáme vločky , bágly házíme do mikrobusu, ve kterém spí synek pana řidiče a vyrážíme do hor. Já s Evou a Vildou jdeme trochu delší leč výrazně rychlejší cestou. Počasí i hory jsou nádherné a dosti zachovalé zbytky opevnění odhalují dosti veliké opevněné sídlo, které je na naprosto nedostupných obrovitých kopcích. Stálo to tu zde snad již v 9.stol. jméno zříceniny obstaral Babak což je prý něco jako kříženec Robina Hoda x Artuše x a Jásira Arafata. Zpět u auta jsme v 12:00 ani nejíme a razíme do Mesgih Sahru. Teď jsme těsně pod Kuh e Saba-lanem (4811 m.n.m) a máme za sebou perfektní horkou koupel v lázních. Byla to trošku kovbojka, nejdřív dostat holky do oddělených lázní. Pak hoši v slipáčích a nakonec já s bráchou v koupacích čepičkách. Stálo to ale za to, v nejteplejším bazénu je teplota prý 70 C - což se mi teda nezdá, ale pálí to jako prase. Nedá se do toho vlízt ani náhodou naráz. Jakmile se tam člověk nasouká postupně celej, musí vyskočit do Mega ledové vody. Íránci z nás mají legraci a fandí nám, nejvíc jsou pryč z bráchy, který je nejvyšší a se svou zelenou plovací čapkou budí pozdvižení. Všichni nám podávají nakonec ruce a celkově panuje dobrá nálada, důležitým poznatkem je, že Íránci neumějí vůbec plavat. Dnes nám jeden poliš vyfoukl kopie pasů, musíme na to dávat pozor, policajti jsou tu svině, a všichni se jich bojí.

5.8.2008
Vstáváme vedrem a dělíme se na dvě skupiny, jedna jde prozkoumat kaňon, ta druhá kterou vedu já, se jde podívat na úpatí hory. Vylézáme až do 3250 m.n.m. Staví tu lanovku a pase se tady dobytek. Zapoměl jsem napsat, že celou noc vedle nás bečela ovce. Všichni na ní byli naštvaní. Někdo jí ale asi nepřál to, co se jí ráno stalo, přestala bečet, měla uřízlou hlavu a staženou kůži. Skupina, která byla prozkoumat kaňon byla na návštěvě v jurtě a viděli taky nějakou ještěrku. Kolem patnácté jedeme za vysokou cenu (obvykle stojí 100 km asi 13 tis. Rialů). Po cestě jsou samé lázně, některé páchnou sírou, některé ne. V Ar-debilu jsme před osmnáctou, chceme jet do Zanjanu, ale nic nejede. Proto měníme plány a jedem do Lisaru, který leží na pobřeží Kaspického rybníku. Po cestě projíždíme u moře mraky a zabíjí nás strašlivé dusno a vedro. Klesli jsme totiž o několik stovek metrů a ocitli se v jiných klimatických poměrech. Po vystoupení z autobusu se kolem nás srocují davy čumilů a Radilů, ze kterých se vyčleňuje jeden klučina, prý reprezentant Íránu ve fotbale, který nás vede asi 3 km k moři na pláž. Tady je extra plno lidí a za každé místo pro stan v kempu tu chtějí horentní sumy. Nakonec spíme na okraji vody na kamenitém břehu. Celou noc tu burácí motorky, které má každá rodina asi tak čtyry. Nejhorší je však dusivé vlhké vedro, daleko jinačí než bylo doposud. Člověk se lepí na karimatku a spacák připomíná konzistencí i smradem čerstvě vyvrhlá střeva z buvola.

6.8.2008
Vstáváme asi v 9 a naštěstí je zataženo. Ráno se koupeme (kluci) v moři, není ani moc slané a je v něm spousta škeblí. Nevýhodou ovšem je jeho mělkost, proto si při proskakování vln pěkně narážím prst. Město je jinak celkem o ničem, zříceninu jsme nenašli a ani ji moc nehledali. Kolem poledne odjíždíme za 50 tis R na osobu do Teheránu. Jedeme Volvem. Cesta do Teheránu trvá asi 7 hodin. Vedle nádraží ještě navštěvujeme Azadi monument s jeho barevnými variacemi. Poté nás čeká cesta autobusem a metrem na zastávku Chomejního náměstí a po krátkém hledání levný a skromný hotel Teherán Gol. Jedna noc 62 tis R.

7.8.08 (17.5.1387)
Vstáváme vcelku pozdě. Měníme 1000 Euro a odpojuje se od nás Šárka s Pavlínou, jdou spát do hotelu. Následuje prohlídka Golanských zahrad. Ty však mají dnes zavřeno, tak je jen očumujeme z dálky. Jdeme teď do obrovského bazaru ve které je Chomejního mešita a navíc má dnes svátek Imám Husejn, to znamená, že se tu rozdává pití a bonbóny a vládne pohodová atmosféra. Dalším cílem je najít v obrovském Mega bazaru, o rozloze pěti Nymburků, nějaké hadry. Po úmorných dvou hodinách, kdy už padám do mdlob, jsme v části bazaru hadro-hadro cetky. Ondra kupuje košili Hugo Boss, Jura šál pro Markétu a Buf s Evou kupují pro nepřítomná děvčata haleny, ty zas budou nadávat! (ale nakonec byly spokojené) Baštíme kebab a flirtujeme s Íránkami (já ne je tam Eva). Další cíl je hrobka Chomejního, která je na předměstí na konečné stanici metra. Hrobka nebo památník je zatím stále rozestavěn a zevnitř vypadá jako letecký hangár, je to tu všechno dost frí, někteří uvnitř pláčí, jiní kempují nebo spí. Všude si hrají děti. Dále jdeme na hroby 250-ti tisíc vojáků padlých v Íránsko-Íracké válce. Tady nás někteří truchlící hostí a ctí památku padlého tím, že jí. Potkává nás, tedy konkrétně mě nějaký učitel islámu - mudžtahid, který nabízí, že nás v Madrase v Comu bude učit korán. Slušně odmítám. Také odsuzuje jako nenositelné rybářské kloboučky co mají na hlavě Ondra a Jiří N. Je hrozné vedro a jsme již unavení, jdeme tedy na hotel. Asi kolem 21 hodiny vyjíždíme za nočním životem. Metrem na zastávku u americké ambasády, tady opatrně okukujeme v zahraničí již profláknutou zeď na které Írán haní tvrdě Ameriku. Je tu nakreslena Socha Svobody s lebkou, nebo poprava amerických vojáků. Pak jdeme asi dva km temnými mrtvými ulicemi na bulvár Ferdou-si do tradiční, ne moc dobré restaurace. A tady začíná šou. Po celodenní systematické práci, se do čela hry Princ of Persia probojoval Vašek, který se nejprve posral a po několika šlucích vodní dýmky i poblil. Ondra kontroval, ale pouze dávil a sral. Několika dalším lidem bylo blbě. Domů jedem taxíkem, který je levný, hospoda stála za prd..

8.8.08
Venca s Vildou - střevní potíže - neúčast. Ráno jdeme konečně do Golestanských zahrad, ty jsou celkem pěkné, ale nevyplatí se vám asi kupovat si lístky na jednotlivé atrakce, stačí projít si pěknou zahradu, podívat se na alabastrový trůn a skleněnou síň. My jsme prošli ještě asi tři obrazárny - o ničem. Následoval přesun do Národního muzea, kde je spousta pěkných památek z Persepolis a okolí, mě tohle však nebaví. Co mě zaujalo, bylo zachovaná lebka s kůží a vlasy jakéhosi muže, kterého našli v solném ložisku, takže je dobře dochován a stár asi 3000 let. V Íránu mají v pátek všechno zavřené, jako u nás v neděli, je proto problém najít internet. Nakonec se to podaří v hotelu na Ferdousi Street. Jedna hodina stojí enormních 50 tis. R. Kolem 17 jsme na hotelu, koukáme na zahájení olympijských her. Pak jedem metrem na stanici Imám Husajn Square, odkud jede trolejbus Škoda na konečnou, kde je autobusové nádraží (East terminál). Tady začínají problémy, bus do Reine resp. na křižovatku Reine, hl. silnice, nejde koupit, jde to jen do Amolu. Bohužel do nasednutí do autobáče zjišťujeme, že jede totální oklikou, přes úplně jiná města. Vystupujeme tedy před městem Damavand a do noci stopujeme. Proč bus nejel přes Reine, je teď jasné, silnice je přetížená lidmi vracejícími se od moře do Teheránu. Pouští se to tedy jen jedním směrem, náš směr je otevřen až kolem jedenácté v noci. Jedu s Evou a Vildou na korbě a je kosa. U odbočky do Reine se všichni scházíme a hned se nám nabízí pick-up, který jede nahoru. Bohužel vysednutí končí menší roztržkou ve které vyhrává ČR (Buf). Během jízdy se cena enormně navýšila z nuly na několik milionů. Nakonec platíme 50 tis. R za deset lidí. Spíme n a fotbalovém hřišti obklopeni smečkou psů, z vojenského tábora.

9.8.2008
Vstáváme asi už v 6:30 z tábora se ozývá sborové řvaní během rozcvičky, balíme tedy a vyrážíme cestou necestou podle GPSky . Body jsem odsunul z mapy která je na internetu (http://petrlenka.czechian.net/jak_na_damavand/jak_na_damavand1.htm). Celkem to sedí a tak po nějaké době dosahujeme pramenu, tady je dobré nabrat vodu, teče tu poměrně normální i minerální. Další cesta vede kolem nebezpečných býčků k další vodě. V jeskyni, ve skále, nedaleko salaše necháváme Pavlu, Šárku a Ondřeje, ten už zvrací a celkově je na tom špatně. Pak se stoupá kurevsky do kopce, daří se nám hned z kraje vytvořit fatální kix když nenabíráme dostatek, respektive co největší možné množství vody. Asi v půlce kopce je jasné že jsme to podcenili pouštím se tedy napřed do kempu I, z proražené hadice tankuji a vracím se helfnout ostatním. Večer jsem parádně det. Eva mě ukládá ke spánku a dává Paralen. Ušli jsme přes 1800 výškových metrů s bágly a to se projeví na každém. Kemp I tvoří jeden pěkný plac pro stan, obloženej šutry. Další méně pěkná místa jsou použitelná po úpravě. V noci je ještě prý teplo.

10.8.2008
Buf s Vencou to ráno balí, Vencu už bolí kolena a Buf nechce podceňovat odpovědnost za svého bráchu, taky má podle mě dost těžkej bágl. Dál tedy jde jediná lejdy Eva, Vilda, Jiří Nohejl, brácha a já. Dnešek by měl být lehčí převýšení "pouhých" 1000m , ale zato po suti. Hlavně závěrečná partie je pojebaná , teda exponovaná.Velikou nepříjemností je že souřadnice kempu neodpovídá žádnému plácku, teče tu voda což je dost dobré, ale prostor pro stany tu není. Asi hodinu se věnujeme tvorbě plácků, které jsou nakonec pěkné nevýhodou může být že jsou u kraje splazu kde by se mohli za deště valit kameny. Všechny bolí hlava je tu už výška znát. Spíme ve 4900 m.n.m. To spíme jsem myslel obrazně je tu totiž veliká zima a srdce tluče do hrudníku a nedá vám odpočinout. 

11.8.2008
Den D, vstáváme už v 5, čeká nás však nemilé překvapení. Ne jen že je solidní kosa ale leží na všem tlustá sněhová deka. Výstup tedy oddalujeme a nastupujeme až v 8. Hoši nejsou v dobré kondici, Vildovi je blbě a Jirka Nohejl má podle pokašlávání chřipajznu. Přesto jdou. Eva se rozhodla hlídat tábor a já jí v tom nikterak nebránil po pravdě jsem moc rád že vylezla sem, možná že i za to jí mám víc rád. Samotný výstup počíná nepříjemným, podle mne nejnebezpečnějším traverzem po suťovisku. Jakmile je dotraverzováno jde se po oficiální stezce pořád do prudkého ale ne složitého kopce, choďák vám zpestřuje síra která z počátku jen tak příjemně a adrenalinově povonívá, posléze už však smrdí a nutí vás něčím si krýt obličej. Na vrcholu jsem už v 11:30 čekám ještě asi 30 min na kluky kteří se s tím fakt pr-děj. Bolest hlavy je všudypřítomná ta mě ani nepřekvapuje překvapující pro mne byli tyto tři zkutečnosti:

• Na skále jsou položené početné vysušené obětiny ovcí.
• I když je sopka už nečinná jsou tu obrovské sopouchy ze kterých se prudce a se zvukovými efekty valí oblaka síry
• Je tu týpek který vypadá jako kdyby byl omrzlý,  uprostřed kráteru má stan a spí tu už 40-tý den.

Ji nač je to tu nahoře normálka žádné lezení, kosa která by se dala čekat, bordel od turistů kteří už , dík výšce či povaze, nemají morál starat se  o cokoli jiného nežli jsou oni sami a jejich potřeby. Sestup do tábora ukazuje že naše výprava sice dosáhla dokonce dvou vrcholů. Odhlédneme li od dosažení geografického vrcholu dosáhli jsme také zřejmě vrcholu našich sil.Je jasné že sestup nepůjde podle plánu. Mnozí jsou chabrus a budeme tedy muset spát i dnes v této nepříjemné nadmořské výšce. Nejhůř je na tom teď Vilda po cestě dolů trochu ublinkává a je mu teď mizerně. Dost fouká a tak ještě zajišťujeme stany. O všechny a o pohodu tábora se stará Ev. Kolem 18 děláme večeři a pak hrajeme společenskou Hru: Město, Literát, Hudební skupina, značka oblečení, věc, Vyhrávám samozřejmě já se skóre 525 : zanedbatelnému součtu všech ostatních bodů. Spát jdeme asi v 21.

14.8.2008

Vstáváme , vaříme čínskou a jdeme na terminál West, chtěli bychom si ještě prohlédnout Azadí monument. Tady ale sedí nepříjemný kokot který furt hýbe s cenou tiketu dost mi vadí jak se ke mě tenhle trouba chová, z původní ceny 20 000 to furt zvedá přitom za ním visí cedule s nápisem 2000. Ve dvě nám odjíždí autobus do Istanbulu je v něm nejmíň prostoru na kolena co jsem doposud zažil. 

Dál už je to jen úmorná cesta v Istanbulu čekáme asi 12 hodin   které trávíme v parku u chrámu Aia Sofia.Je to tu čím dál tím víc na turisty.v Sofii je strašlivě moc Čechů , čekáme tu asi 4 hodiny. Přes Turecko-Bulharské a Bulharsko-Srbské hranice nás fest kontrolují a zdržují . Jednoznačně nejhorší jsou ovšem opět Maďaři, nebudu už opět citovat známý Švejkův výrok ale opět jsem na něj trochu vzpomněl.

 

 

Závěrem bych rád řekl dvě věci. Do Íránu jsem jel především kvůli výstupu na Dámávand. To je velkolepá hora nevím jak je na tom v porovnání s jinými pětitisícovkami pro mě bude tou první dobytou a možná i nejnádhernější. Dojem mi ani nekazí informace že oficiální placená cesta je autem sjízdná do 4500 a následný výstup je brnkačka. Takhle to asi bude brzy se všemi vrcholy, jde prostě o vlastní morálku během výstupu. Je jasné že na hoře nechce nikdo dobrovolně umřít proto se na takový výstup snaží fyzicky i materiálně co nejlíp vybavit, míra toho co je ještě košér (literatura, GPS, steroidy, mapa, kyslíkové lahve, chleba se špekem, drahý spacák, mačky, kvalitní lana, lavinové pípáky, nosiči, taxík, průvodce, Paralen, vařič, pojištění atd.atd. ) a co už ne je na každém a je to tak správně. 

My jsme při výstupu museli překousnout několik potíží a proto na takovou horu budeme ještě dlouho vzpomínat. 

Druhá závěrečná poznámka se týká Íránu. Moji rodiče i prarodiče jsou celkem zvyklí na druh a destinaci mých cest a většinou se ani už nijak nebouří. Musím říci že tentokrát se poměrně hlasitě ozývali. Čím to? asi máme opravdu nějaký problém, protože tady v Íránu se k vám jakožto k turistovi a hostovi budou chovat nesrovnatelně lépe nežli by tomu bylo v opačném případě kdyby navštívili mě v Čechách. Je jistě větší pravděpodobnost že vás okradou někde v Evropě, nebo jinde ve světě, nežli tady. Íránci jsou v podstatě hodní lidé a nebezpečí o kterých se hovoří u nás v médiích ( jaderné ozbrojení atd. ) jsou řadovému Íránci absolutně cizí. Neříkám že nebezpečí jaderné bomby je smyšlené, budu se však snažit vždy odlišovat kdo stojí za tímto nebezpečím a nebudu si nikdy zjednodušovat situaci konstatováním stojí za tím Írán. Obyčejní lidé jsou obvykle všude na světě, alespoň ke mě, přátelští a milí.