|
Home
------------
Etiopie 2009
------------
Írán
2008
------------
Brazílie 2008
------------
Makedonie a
Albánie 2007
-----------
Krasnojarsk2007
-----------
Albanie2006
-----------
Expedice
NT 2006
--------------
Francie2006
-------------
Gruzie2005
------------
Slovensko2004
--------------
Rusko2003
-------------
Černá hora
2002
--------------
Bulharsko
2001
----------------
Turecko 2000
----------------
| |
Etiopie 2009
Jak jel pan Bedřich do Etiopie.
Adisabeba, Tana, jídlo,
Gondar, Simienky,
Opice, Danakil, Krokodýlí brod
1.8.2009
Pan Bedřich a jeho kamarádi se
jednoho dne rozhodli že pojedou do Etiopie. Ráno normálně vstali, nasedli v
Nymburce na vlak a večer v 24:00 vystoupili z letadla v Addisabebě.Letěli přes
Istanbul kde taky přesedali, celou cestu jedli skvělé ale neekologické letadlové
jídlo, které jim připravil pan kuchař Turek. Pan Bedřich když byl mladší tak
hrozně kritizoval když někdo lítal v letadle byl to spíš takový ortodoxní stopař
a čundrák. Teď ale už změnil názor a tak si raději přicáluje aby si mohl svojí
špekatou prdel vézt až na místo. K večeru se pan B raduje z toho že se jim
podařilo v bouřce dramaticky přistát, že za 20 dolarů dostali vízum-zum-zum
nejde mi to na rozum, a že sedí vedle milované squaw Boženy a na letištní
lavičce tvrdě usíná.
2.8.2009
Dnešek je ve znamení
Addisabeby. Ráno jedeme do hotelu Taitu, kde jsme za 100
birrů na noc ubytováni. Pokoje jsou pěkné dvoulůžkové. Teď nás čeká předat něco
velvyslanci při OSN, směnit LOVE a koupit lístky do Bahir Daru. Možná také někdo
z nás navštíví nějaké muzeum. Doprava po Addisu je možná 4 způsoby: pěšky,
taxíkem (asi tak 50 birrů a musí se tvrdě smlouvat), autobusy (kdy a kam zůstává
opředeno závojem tajemství), nebo minibusy ty jezdí jako prasata za +-1 birr.
Minibusy jezdíme nejvíce je k tomu třeba znát magické slovo "Piása"- to je
jakoby křižovatka, dopravní uzel na konci Churchill road a silnice směřující na
východ a na západ. Tady je náš hotel a také dopravní centrum ze kterého se dají
splnit všechny naše úkoly. Dělíme se na skupiny já mám na starosti směnit 500E a
koupit lístky do Bahiru, stejný osud se mnou sdílí Mája. Po chvíli ochomejtání a
vyptávání nás vedou za hotel Etiopia k české ambasádě kde se to vexly jen hemží.
Mým spolubojovníkům se nakonec podaří ukecat kurs 1E - 18,5birru to jest 1birr
- 1.42kč. Je kolem 12:00 a spouští se monzun. Slejvák střídá slejvák a mezi tím
prší. Sračky se valí ulicí smíšené v dobrém poměru s vodou a mezi tím hopsají
lidičky s charakteristickou proprietou, s deštníky. S kolegou Májou promoklí na
kost absolvujeme 10 min cestu na autobusák TARA za 1,5 hodiny může za to počasí
ale především minibusy kteří nás vysazují tam kde oni chtějí a ne kde chceme my.
Lístek zařizujeme s mladíčkem za pevnou taxu 91 birrů na os. Ještě promáčení se
setkáváme se zbytkem skupiny v etnologickém muzeu, mě ale žádný muzea nebaví a
tak ani tohle ne. Večír dělíme prachy holky si je rvou za podprdy kluci do
ponožek. Jdeme brzo spát jelikož ráno je odjezd již v 4:30 od hotelu.
Pro praktiky:
- platí tu pravidlo 30% t.j. když
ti někdo řekne 100birrů řekni ty 30 skončíte na 50-70.
- minibus 1birr - kouzelné slovo
piasa
- nežrat KAT je z toho blbě
- všichni co se s váma zapovídají
chtějí penízky
- dá se tu z klidem mluvit
Anglicky
- monzun je monzun
3.8.2009
Ráno kurevsky brzo balíme. Na
autobusáku je asi milion lidí a stejné množství autobusů které všechny čoudí co
to dá do vzduchu. Batohy pevně osobně kurtuji na střechu jedeme koneckonců jako
všichni v Etiopii terénním autobusem Iveco, tahle firma tu má jasnej monopol.
Cesta je úmorná protože tu není místo na nohy. Když se zřídkakdy stane že
zastavíme jsou tu hned žebráci, taky za cesty se čas od času vybírají jedno
birovky- oběť bohům? přilepšení řidiči? těžko říci. Zajímavou částí cesty do
Bahir Daru je příkré klesání do koryta modrého Nilu. Jinak krásná silnice je na
několika místech poznamenána sesuvy půdy. Pan řidič jezdí jako dobytek, ale na
Gruzínce je to ještě druhá liga. Blbé je že si našich bílých ksiftů všiml ve
zpětném zrcátku
 a tak teď
občas sundává ruce z volantu a roztleskává nebo ukazuje palec vzhůru jako že
O.K. a ne K.O.Přidává tomu na prdel ještě vedoucí smečky Buf, který jde k řidiči
natáčet cestu kamerou. Máme tedy možnost vidět všechny jeho tríčky a stává se
tím cesta daleko bezpečnější. Pozdě večer se ubytováváme v hotelu Bahir Dar ve
stejnojmenném městečku. stojí to 50 birrů na dvoulůžkáč a noc.- pana Bedřicha za
mlada na vás mastňáci!!!!!
4.8.2009
Rád bych se zmínil o noci stojí
totiž už podruhé za prd. Ne že by bylo něco v nepořádku s pevným svojsíkovským
postavením na to není ani pomyšlení, ale je vedro moskitiéra se na člověka lepí
a chce ho zadusit, když ještě navíc řeknu že tu mají postele měkké bude snad
jasné jaká muka tu prožíváme a jak se už moc těším do stanu. Komáři se s tím
taky nemažou ale malárie tu prý není. Ráno jdeme do něčeho co připomíná pirátský
přístav. po chvilce odjíždíme malou loďkou vstříc klášterům kterých je tu okolo
mrtě. Na prvním ostrově je monastýr který se jmenuje Entos Eyesu Monastery .
Další místa která navštěvujeme během dne se jmenují Kebram Gabriel, Ura Meret,
Debre maryam. Popíšu vám jednou pro pořád jak vypadá takový klasický etiopský
monastýr. Je to čtvercová budova o výšce tak 5-7m kolem téhle bu dovy
je jakoby postavená ještě jedna kulatá, no a v prostoru který je mezi těmito,
pochodujete a sledujete tapety s barevnými pochopitelnými výjevy z bible nebo
jiných legend. Už tak jednoduché příběhy jsou ještě zjednodušeny pravidlem: kdo
je z profilu je zlej kdo ne je dobrej. Do čtvercové budovy mohou jen kněží ale
prý tam nic moc extra není. Co mi přišlo zajímavé jsou bubny na které se během
mše hraje a taky tráva natrhaná a poházená po zemi, to znamená asi něco jako
"máme tolik trávy pro zvířata že si jí klidně můžeme házet na zem pod nohy" něco
jako když má někdo na zemi nataženou kůži z levharta. V některých klášterech nás
napomínají ať se nesmějeme a skoro ve všech se chodí bez bot. Cesty ke klášterům
lemují prodavači suvenýrů a žebrající lidé. Kláštery mě osobně po druhém kusu
přestali bavit zpestřením je ovšem když narazíte na nějaké muzeum. Najdete tam
zajímavé předměty na které obvykle můžete sahat a ozkoušet si jejich funkčnost:
destilační zařízení, kajak z papyru, nádoby z hroších zubů nebo z něčích rohů.
Jedeme ještě na místa kde bývají zmiňovaní hroši ale kde nic tu nic. Kolem 5
začíná fest cedit což nám překazí prohlídku města a my běžíme na hotel.
 Jídlo
Zatím jsme otestovali jen několik
druhů jídla a pití:
- pivo tu zavedli s pivovary češi
takže kvalita půllitr stojí tak 7 birr, doporučujeme st. george, Dashen
- Inžara - něco jako chleba ale
plackovitej a trochu rozmočenej v láku od okurek někomu chutná jiným ne.
- Do všeho se tu dává hojně
chilli takže na záchodě je to pak znát.
- Co mě strašně překvapilo je že
tu ve velkém rostou banány, rajčata, mango, brambory, cibule, rýže, papája,
meloun atd. je tu zeleno a úrodno.
A co pan Bedřich?
Má značnej problém protože
všechno viděl všechno zná všechno slyšel všechno dá. to znamená že mu nepřipadá
nic tak významný jako ostatním.
- Addisabeba je pro něj ve
srovnání s krasnojarskem celkem upravená i když ostatní jsou z toho auf,
- Klesání silnic - normální
- jednání lidí už zažil 1000x
- ušlé kilometry jsou hovno ušel
už 1000000x tolik
Znamená to v podstatě že
potřebuje víc adrenalinu a nebezpečných situací, které ale sám s pomocí
zkušeností předvídá a snaží se jim vyhnout. Divná schizofrenní nálada. Pan
Bedřich navíc nechce aby vypadal jako vše fotící Japonec na Václaváku, a nerad
kouká a nebo je pozorován jako opička z pavilonu B. Tak to tu zatím na něj ale
působí - už aby přišli hory.
Večer jdeme ještě do hospody
kterou jsme našli v lonely planet a mělo by v ní probíhat něco tradičního.
Opravdu to tak z počátku vypadá natřískáno jako prase uprostřed hudebník s
machinkem http://www.hamillgallery.com/ONDISPLAY/OnDisplayWood/EthiopianInstrument101.html který
si tropí hiphopovým způsobem prču z příchozích nebo sedících lidí. Samozřejmě
když přijdou bílé tváře je jasné z koho si bere na mušku. A to konkrétně Jezus -
místní tlumočník mi říkal že si dělal srandu z mých dlouhých vlasů a pak mi asi
15 lidí řeklo něco o homosexuálech. Nicméně po chvilce se jde tančit a to
nedobrovolně tanečnice nás totiž bez varování vyzývají do tance. Všichni kromě
nás z toho mají srandu,o tanci tu totiž mají představu že se kroutíš a prudce
trháš jako kdyby to do tebe smažilo 220v. Navíc po chvilce "tančení" zjišťujeme
že když si před tebe ta tanečnice klekne je to pokyn pro to abys jí na čelo nebo
i někam jinam něco přilepil a to něco není rozhodně jedno birovka ale třeba 10
birrů nebo víc. A po tomhle zjištění nás začnou škubat až z toho musí me
rychle vypadnout.
5.8.2009
Dneska ráno jedeme na vodopády
Modrého Nilu, všude se můžete dočíst že dnes stojí za prd jelikož
hydroelektrárna která leží podél nich bere asi 70% vody , my jsme měli štístko a
mohli jsme vidět pěkný průtok a pád vody přes obrovitý práh dolů do hlubin.
Bohužel naši průvodci kteří nás vezou už z Bahir Daru jsou nějací podloudníci
tvrdí nám že pod vodopád se nedá dostat zkoušíme to asi za dvě stě metrů kde je
krásný brod, pak zase tvrdí že už to nestihneme atd.. prostě vopruz. Po cestě
žebrá spousta dětí mají zvláštní taktiku. Po cestě tam si zapamatují vaše jméno
a po cestě zpět vás anglickými frázemi oslovují. Podle mě je nejlepší nic jim
nedávat když jim něco dáte stejně jim to seberou ti silnější a nebo rodiče.
Akorát rozjitřujete klidnou náladu která tu panuje. Odpoledne odjíždíme
natěsnáni v transitu do Gondaru. Tady chvíli sháníme volný hotel a nakonec spíme
ve stanech na krásné zašlé zahradě u starého hotelu, vedle nás je nefunkční
nádherný bazén. Po velikém úsilí děláme oheň a Báře vylohňujeme Southern comfort.
Pan Bedřich je zase nervní z
počtu lidí výpravy je jich podle něj holt moc. o všem se diskutuje a nebo naopak
nediskutuje. Ještě navíc na něj furt tlačí Božena že jí tu nikdo neposlouchá.
6.8.2009
Dneska nás čeká GONDAR,vstáváme v
7 balíme stany a jdeme do infocentra, to je ideální baráček na přespání 10-15
lidí. Nic podstatného se tu sice nedozvíte ale dají se tu aspoň schovat
zavazadla. Jdeme na Gondarský hrad, to je komplex polorozpadlých budo v
- je to celkem fajn až na to že je to povětšinou postavené v 18.St a oproti
daleko starší sv. Barboře (1558) je to těžké Béčko, ale to srovnávám asi
nesrovnatelné. Dále procházíme chudší část města tady mě jako obvykle v
podobných městech zraňují pohledy na žijící zmrzačené zvířata.
Stavujeme se v kostelu Debre Berhan
Selassie s 100 ksichtíků na stropě. Po celý den máme jeden konflikt za druhým,
vyděrači prachů. Nejdřív si myslí že buf je náš průvodce a leze jim do rajónu
pak zase zkouší navyšovat vstupné do památek které je tu i tak dost mastné.
Zastávka na poště předchází odjezdu do Debarku (75 birr) Veze nás asi 16ti letý
řidič a potkáváme jeden bus v příkopě (vyprošťování probíhá) jeden náklaďák na
štorc (bez známek života). Debark - zeblitá africko-evropsko-turistická
rejžovací vesnička je tu. Vstup do parku Simien mountains s povinnými 2mi skauty
činí neuvěřitelných 90 birrů na osobu a den!!!!! je to ekvivalent částky za 450
km cesty autobusem. Navíc tato cena byla prý stanovena před týdnem. Zmrdi ze
kterejch bych se poblil. Zatím asi nejdražší park ve kterém jsem kdy byl. Pod
vlivem neustálých drobných ztrát peněz začnete být alergičtí na etiopskou
národní větu, kterou tu každý pokřikuje" giv me money, money, money"
7.8.2009
Ráno vstáváme velmi brzy asi v 6, je to dvě hodiny po té co první moezin začíná
vykřikovat své pozvánky na modlitbu. Někteří z nás nechávají schovány dole
přebytečn é
zásoby a pak už se zbytečně ozbrojenou ochranou skautů Bajeho a Melasy, vyrážíme
s plnou polní, ne moc strmou, leč dlouhou (přes 21Km), polní cestou do prvního
kempu. Po cestě potkáváme skupinu opic Gelada Baboon (
http://en.wikipedia.org/wiki/Gelada_Baboon ) ty se vůbec nebojí lidí a tak je
dlouze pozorujeme. Okolí je krásné i když dojem mě velmi kazí množství lidí a
baráčků které tu jsou. Létají tu všude nádherní ptáci velmi mě zaujali něco jako
kondoři a mega krkavci. K večeru vyčerpaní dorážíme do Sankaberu. Kecce neseme
část batohu. Večeře je dobrá jen oproti plánům živíme i naše skauty. Na vrátnici
nás sice ujistili že mají peníze a že se o ně nemusíme starat naši skauti si
však koupili dohromady jednu housku, nebyl by v tom velký problém jen je škoda
že to víme až teď když už jsme nechali přebytečné jídlo dole. V noci hraje náš
stan (Eva, Vilda, Já) žolíky. Včera jsem vyložil za celou dobu jednou a dnes
ještě vůbec. To by měla moje babička karbanice radost. 
8.8.2009
Ráno vstáváme na pohodu. Vyrážíme
a padá mlha, takže z vysokého nádherného vodopádu slyšíme pouze zvuk. Kolem
12:00 se stávají dvě klíčové věci jedna je že Kecce je tak špatně že už dál
nemůže a proto jde s Bufem zpět do Sankaberu. Další zmiňovanou věcí byl příchod
opic. Přišli až na metr k nám a nerušeně si mezi námi žili. Žije jich tu podle
lonely planet až 40 000 a mají hned několik zajímavostí asi největší a
nejmarkantnější je vyholené červené srdce na hrudníku. Tahle skvrna vypovídá o
momentální sexuální kondici. Zajímavé také je že tihle primáti dokáží vytvořit
obce až o 800 zvířatech. Od oběda se brodí řeka po kolena a pak pozvolné
stoupání asi kolem 15:30 jsme ve vsi Gitch a o 20 min později jsme v Gitch campu
(3600m.n.m.). Etiopané píší zkratku m.n.m metrů nad mořem-zkratkou a.s.i. a
podle mých údajů z GPS je to opravdu "asi". V kempu se setkáváme se třemi
izraelci kteří jsou na dlouhé cestě, slovo dalo slovo a tak se teď zpívá vaří a
také pije. Zejména posledně jmenované zapříčinilo že následujícího dne nastupuje
na okruh po přilehlých kopcích pouze několik borců. K večer umisťuji nad gitch
camp první etiopskou Gps cache, snad mě jí na serveru nechají zveřejnit i pro
ostatní.
10.8.2009
Ráno vstáváme velmi brzy balíme stany a vyrážíme směr chenek camp. Jde v
podstatě o to dostat se na kopec Tiye (4070m.n.m.) a odsud se skoulet do údolí.
Tento vrchol je pro naší skupinu maximum. Kolují tu jakési nepodložené, úsměvné
historky o nemoci z nadmořské výšky a občas se někdo dle svého uvážení rozhodne
zastavit a najíst z čehož nemám dobrou náladu.
Počasí
Od počátku je to hodně zajímavé. V Čechách tvrdili určité zdroje že by mělo být
období dešťů na jihu postupně se ale informace měnili že právě naopak na severu.
Realita je taková že tu je většinou tak do 12-15 oblačno a potom začíná s
přestávkami poprchávat nebo i občasně pršet. Rozhodně to není nic drastického
jako třeba deště v Brazílii.
Nicméně v horách dnes panovalo absolutní bílo a tak jsme nádherné výhledy spíše
vytušili nežli viděli. Faktem je že pohledy s cheneku jsou majestátní. Dnes jsme
se ocitali uprostřed obrovského stáda opic obklíčili nás kolem dokola a žili
jako by nic. dále jsme potkali nějaké mohutné kamzíky (galia ibex http://cs.wikipedia.org/wiki/Kozoro%C5%BEec_horsk%C3%BD )
a lišku. Večer se hráli hazardní hry a četlo se. Z Gïtch campu do Cheneku je
to max 4 hodiny.
11.8.2009
Ráno vaříme obvyklé vločky a odcházíme za stálé neproniknutelné mlhy do
Sankaberu. Konečně už nás dohání déšť a my jsme po chvilce pěkně prodojení.
Cestu nám krátí časté práskání bičem místních pastevců a občasné výhledy do
kraje. U vodopádu čekáme dlouhou dobu jestli se oblaka trochu trhnou ale stejně
jako před pár dny nic než zvuk padající vody. Náš průvodce Baia dnes poprvé pije
a dokonce si nese láhev s vodou? V noci spí zabalený v dece na holé zemi myslím
že si fest krátí život. V kempu jsme asi ve 14 sušíme věci vaříme a hrajeme hry.
Všeci už se těší na nějaké jiné žrádlo ve městě.
12.8.2009
Ráno je překvapivě pěkné ale během dne se to kaboní. Spojujeme se s Kubou a
Keckou kteří na nás trpělivě čekali. Jdeme společně po již známé cestě do
Debarku, potkáváme několik pseudo turistů jak popojíždějí terénními auty a občas
vystupují a několik metrů od auta fotí. Potkáváme také opice což už nás moc
nepřekvapuje. obědváme sušenku u Bui rasu, nejvýše položeného hotelu. V Debarku
zběsile kupujeme a sháníme bus do Gondaru. Jako obvykle je to drsné cena se
neustále mění a nic není jisté nakonec jedeme přecpaným vozidlem za 40 birrů na
osobu - normální cena je 26. Není moc příjemné že kvůli nám vyhazují několik
lidí, abychom se vešli. V Gondaru jdeme na jisto do hotelu s nefunkční
plovárnou. Měníme 550E a nakupujeme zásoby na zítřejší cestu do Lalibely. Na
autobusáku jsou speciální sundávači báglů kteří za 1 bir na schazovače a
zavazadlo sundají ze střechy bágl, na autobus
 jich je
samozřejmě co nejvíc, proto na ně po chvilce a utracení několika birrů kašlem a
sundáváme to sami. Eva nám všem připravuje výtečný rajčatový salát. Večer
dočítám knížku žil jsem ve třech světadílech od Fernanda Fourniera Aubryho. Je
to takový cestopisný životopis a část knihy je z Afriky akorát tam podle mě
autor občas trochu moc machruje i když na mě asi nemá já bych zamachroval daleko
víc.
13.8.2009
Jen co ve 4:00 končí déšť urychleně balíme a jedeme směr Lalibela. Přímo nic
nejede a tak jedem nejdál co to jde do Giantu (není na mapě) to je asi 100 km
za odbočkou ze silnice na Bahir Dar. Je mi blbě a chytil jsem srajdu, autobus je
natřískán včetně uličky , na střeše se stěhuje kompletní nábytek. V giantu běžím
vyhovět průjmu a pak po solidním handrkování jedeme za 100 birrů na os do
Lalibely ta je hodně hodně vzdálená, takže do vysokých (2600m.n.m) hor
přijíždíme až po osmé. Během cesty zvládám dočíst knížku Jericho falls, bouračka
kamiónu s biologickou zbraní, dobré na ukrácení času. Po delší vášnivé diskusi
kdy se na nás lepí 266666 místních hoteliérů se ubytováváme v hotelu Helen za 50
birů na noc občas je to se sprchou. V Lalibele dnes bohužel nefachá elektrika.
14.8.2009
Ráno vstáváme už v 6 protože
chceme spatřit jednu ze mší které probíhají v chrámech vysekaných do skály. To
je zároveň náplň naší činnosti po celé dopoledne. Centrální chrámy jsou na třech
místech a v podstatě jsou si dost podobné prostě jako kdyby si člověk vzal
majzlík našel si měkkou načervenalou skálu a do hloubky tak 12m sekal a sekal.
Teď ale pozor vstupné do všech těchto staveb stojí 450 Kč !!! a to za to
nestojí. Stačí m yslím
když si je zdarma prohlédnete zvenčí, nebo nahlédnete dovnitř než se o vás začne
starat hlídač. Možná bude ale nejjednodušší stanovit si cenu kterou chcete
zaplatit koupit si za to lístky třeba pro 5 osob a během dne se na památkách
vystřídat. V lalibele máte šanci stát se rasistou protože jakmile se někde
poblíž vás objeví někdo černý je to znamení že mu máte dát prachy ať už žebrá
nebo chce za něco zaplatit. Dobrou volbu jsme udělali s májou a Ondrou když jsme
šli do restaurantu UNIQE- to je maličká špinavá špeluňka kam chodí spousta
místních a občas někdo kdo čte lonelyho. Dělají tu dvě jídla inžaru a špagety.
na inžaře jsou hromádky zeleniny (špenát, kapusta, čočka, něco z máku, fazole,
...) maso nikoli je totiž doba půstu. Všecko je řádně pálivé. Výhoda inžary
spočívá v její ceně (15Birrů) a v tom že se to jí ve více lidech rukama.
Přesněji řečeno pravou rukou levá by se toho neměla moc dotýkat. Stavujeme se
ještě na místním trhu, večer se hraje bang a fest se žere.
15.8.2009
budíček ve 4,v5 jsme na nádraží,
lístky jsme koupili už včera dnes je tu ale novinka, za bágly chtějí 20 za kus =
lalibela = hádka = vadí jim když jim koukáš do očí = platíme 5 birrů. Celý den
až do 15:00 jedeme do Desie. Z okna jde vidět větší vliv muslimů občas potkáváme
velbloudy jinač se pořád držíme vysoko 2500m.n.m. Z města dnes už nic nejede.
Hledáme proto dobrý hotel se zahradou na které se dají stavět stany. Od 18 se
část výpravy vydává na fotbal, Hraje Arsenal : Everton (6:1) většina Etiopanů
fandí Manchesteru, Arsenalu, nebo Chelsea. Celý fotbalový svátek se odehrává v
mega kulturáku. S autorskými právy se tu nemažou, takže uprostřed sedí šťastný
majitel notebooku a přes projektor to promítá na veliké plátno. Pivo se tu moc
nepije zato se za každý pohyb bouřlivě tleská a nepřítel se podrobuje tvrdé
kritice. Nejsem rasista ale jsou určité rozdíly mezi jednotlivými rasami.
Konkrétně mám na mysli pach který ve velikých místnostech je cítit nepochybně
mají nějaký stejně nepříjemný i běloši ale ten nejsem asi schopný zaznamenat.
16.8.2009
vstáváme ve 4-balba stanů a jdeme na bus. Kousek na východ od města začínáme
klesat, buš se mění v kamenitou poušť (u města Miele) a poté ve férovou
písečnou. Na ulicích se doslova válí hromady katu a panuje všem král ukrutný
žár. Není se čemu divit jedeme směrem k místu které se podobá
peklu Danakilské
proláklině
místu s největší roční, průměrnou teplotou na světě (34,5°).
Silnici občasně lemují vraky nákladních aut kterých tu do Džibutska jezdí
 spousty,
nejezdí tu ovšem žádné tanky i přesto je podél cest také těchto příšer několik.
Pohodlnou pouštní plavbu autobusu naruší občas nějaký písečný jazyk který se
přelil přes jinak pěknou silnici. Takhle nějak jsem si na počátku představoval
Afriku. Muži tu nosí sukně a občas jsou vousatí z čehož mám velikou radost.
Kolem 15 zastavujeme na konečné – ve městě Asayita. Na první pohled je všude
mrtvo a vyprahlo, ale ve velmi jednoduchém hotýlku „Baša“ nás pohostí velmi
dobrou inžarou a svěží vodou. Velmi dlouho se nám nedaří sehnat vozidlo do naší
cílové destinace do Afambo Hayku ale nakonec tam dorážíme. Jeden místní
muslimský podnikatel nás bere všechny na korbu jeho pickupu. Na první pohled je
na našem dobrodinci něco zvláštního kouří cigarety, to je neklamná známka
vyššího, možná i evropského vzdělání. A taky že jo studoval byznys v Japonsku a
v Nizozemsku. Co tady dělá za byznys sem se nedozvěděl ale možná to ví Kuba. Po
příjezdu do vísky můžete hned s rozhodností poznat že sem ještě drápy civilizace
ještě nedosáhly. Ve velikém vedru tu pracují zcela nazí lidé Postupně kolem nás
narůstá tichý dav zvědavců, přivítání náčelníkem je vřelé. Jakožto čestní hosté
jsme ubytováni na velmi předimenzované policejní stanici máme dva strážce a už
se velmi těšíme na zítřejší návštěvu jezera.
17.8.2009
Noc je absolutní peklo, v naději jsme čekali na západ slunce ovšem žádné
ochlazení nenastalo. Stěny dále sálají a vydechují na vás žhavé parno které
hojně plní řečiště potu stékající po těle. Karimatka je k tělu nalepena a spacák
raději ani nevyndávám přes noc je tu 36 stupňů celsia. Kolem druhé noční jde
skupiny co už nevydrží ležet v tropikách, navštívit místní nálevnu kde se točí
voda je tam asi 30 lidí a koukají na fotbal – také asi nemohou spát. Nalézáme
navíc pár pěkných štírů kteří na nás mávají svými ocásky zakončenými jedovatým
překvapením. Je tu spousta můr, kobylek, a několik druhů mravenců. V noci nás
rozptyluje ještě incident který můžeme pracovně nazvat ONDRA. Ondrovi vlezlo
cosi do ucha a tak začíná fest křičet, kecka která se to snaží vyndat z ucha, a
proti buddhistickým zásadám to zabít, ječí také. Podle pověsti je to něco 8 cm
veliké ale platí pravidlo 1/10. Ráno po bezesné noci vstáváme už ve 4 a jdeme 7
km k jezerům. Slunce vychází asi v 6 takže máme chvilku bez vedra pro sebe.
Poměrně pěkná cesta končí brodem který je nad pupek.
Myslím že strážci co s námi jdou tak trochu počítali že to tu zapíchnem, to se
ale přepočítali, vzdává to jen 7 lidí výpravy. Jdu první voda
je špinavá ale celkem se to dá jen je blbé že jak sem šel bos tak jsem si pěkně
do krve nakopl palec. Už kolem 7 začíná nehorázný žár a my stojíme na břehu
slaného jezera, jsme asi 18 km od hranic s Džibuti asi 200m od rodinky prasat
bradavičnatých a asi 50m od mnoha krokodýlů kteří jako klády nehybně plovou
v kapalině. Bohužel z hrocha jsme viděli jen stopy. Pod starou rozpadlou zeď
umisťuji druhou geo kešku. Po cestě zpět pozorujeme spoustu ptáků a poklidně
jdoucí skupinky velbloudů. Brod se trochu více rozvodnil takže jeho přejití je
ještě dobrodružnější. Buf a Vilda se také ve vodě o něco nakopávají, snad nic
nečapnem. Kolem 10 kdy jsme zpět v Afambu už je vedro jako blázen, venku se
téměř nedá být. Balíme a loučíme se se strážci, kterým jsme dali za všechny
nocleh a doprovod 400 birrů. Cesta zpět do assayity je dlouhá cca 25 km nicméně
se nemile protahuje máme totiž rozbitý autobus. Jdeme na jisto do hostince, kde
dnes také přespíme hrajeme opět Bang, kostky a pozorujeme místní Gekony. Kecce
je fest blbě má velkou sračku, kterou si tu občas někdo z výpravy prochází.
Kvůli křečím do břicha a také asi kvůli tomu že má v rodině doktora, který jí
s námi moc nechtěl pustit jede večer Buf s Keckou k doktorovi. Dělají krevní
testy (stříkačky prý vypadali velmi pěkně a rozdělali je před nima) malárii
rovnou vyloučili a na ostatní se musí počkat. Po strašlivé vedrem nesnesitelné
noci jede ráno do Desie skupina bez Bufa, Kecky a Ondry.
18.8.2009
„Hádka“ nejsem na to vůbec dobrý
tip, první moje chyba bylo, že jsem ráno tvrdě neprosadil ať nám vrátí alespoň
nějaké prachy za ty tři nemocné. Pan konduktor mě otipl na faranžího patřícího
do škatulky zacálujecokoliv. A tak když jako vždy připevníme vlastními silami
batohy na střechu přichází se sumou 100 birů za batoh. Nejprve klasický postup
věčně se opakující vysvětlení že nikdy nic neplatíme a že jsme si vše připevnili
sami svými provazy. Postupně se ukazuje že to bude delší. Boj se postupně
přiostřuje a lidé kolem začínají být nervóznější. Nejsem na tohle dobře
vybavený, poslední dobou posílám lidi zprudka do prdele a jim se pak obtížně
zaujímá takové stanovisko které zachovává alespoň nějakou čest, před ostatními.
Hovoří se o velvyslanci a padají neopatrné věty tipu pro amhary normální batohy
jsou pro afary velmi veliké a i horší věci. Nakonec pro nás hraje čas a asi i
někteří místní, neplatíme za batohy tedy nic, což je normální cena zde. Škoda že
tu nebyl Buf a nebo velmistr přes takové vyjednávání Mates. Ti dovedou takovou
hádku vyřešit a nakonec si ještě s odpůrcem podat ruku a společně se zasmát. To
mi nejde, jak se do toho zainteresuji jde to všechno bez rozmyslu, nejsem prostě
vůbec dobrý handlíř a myslím že to bude hor ší
a horší. Navíc mě takové situace dost naplňují nenávistí a musím jí chvilku
vydýchávat abych nějak nerozumě nezměnil názor na jiné nevinné lidi. Po
celodenní úmorné jízdě spíme na známé zahradě hotelu v Desie.
19.8.2009
Pořádně si užíváme pozdního vstávání v příjemném klimatu a tu trochu teplé vody
co sprchou občas proteče. Dneska máme v plánu odpočinek a výlet do 30 km
vzdáleného Hayku. Jedeme v minibusu za 7 birrů na osobu. U města (vesnice) Hayk
je veliké a čisté jezero se spoustou rybářů, ptáků a řadou pěkných, trochu
drahých, hotelů. Jediné co kazí procházku jsou všudypřítomné zbytky ryb a jejich
hnilobná vůně. Na poloostrově se nachází klášter kde by měla být kniha z 13. st.
Nicméně klášter nenavštěvujeme vstup pro místní je totiž 5 birr a pro turisty
100 birr a za to to nestojí i kdyby byla vevnitř archa úmluvy. Místní se tomuto
jednání celkem diví snad jim časem dojde že je cena přemrštěná Kupujeme 8 lístků
do Adis-a-beby. (1 za 65 birrů) Večer mastíme Bang ale už to přeháníme
s pravidly tak to přestává být sranda. Mě bouchl pokaždé sedmkrát za sebou
dynamit, celkem slušném výkon. Večer mám horečku a bolí mě kolena.
20.8.2009
Pan Bedřich se vůbec nevyspal,
paní zimnice a pan průjem jako prase, mu nedali tu možnost. Teploměr se ustálil
na hodnotě 39,5 . ve čtyři hodiny se pan B s pomocí Boženy balí a narvává do
těsného busu. Celou cestu pak tráví v polopoblouznění přerušovaným jen nucenými
zastávkami na WC. Během toho probíhá další velká hádka o lístky. Ty se tu
ukazují při nástupu do busu to je máme v pohodě uprostřed cesty je ale už
nemáme. Nikdo neví jak se to stalo a pan Bedřich by se na to na všechno vys….
Místní nám prý pomáhali a nakonec se dohadujeme na řešení počkat v Adis na
policii a s tou zavolat telefonem do Desie kde mají kopie našich lístků i se
jmény. Po 9 hodinové cestě se na nádraží výběrčí zdekoval a celá aférka vyšuměla
do ztracena. V hotelu Tai-Tu se večer setkáváme s Bufem, který chytil lehčí
formu Kecčiny nemoci. Ten dal také Bedřichovi potřebné Antibiotika.
21.8.2009
Dnes celý den a celou noc ležím a
kadím. Ostatní jsou od rána na nákupech a ty já ze srdce nesnáším. Při
nakupování jde totiž o to že za velmi lehké a skladné peníze dostanete nějaké
těžší a neskladnější hovadiny, které už většinou potom nikdy nevezmete do ruky.
Navíc hodně lidí si vymění nějaké peníze navíc neodhadnou to a tak večer kupují
bez smlouvání a tak celé měsíční šetření je během pár hodin těžce přebito šátky,
železnými kříži ?!?, čepičkami a jinými ◊◊◊. Večer po druhé dávce antibiotik
zjistil Bedřich že všecko funguje jak má: palivo tuhé i kapalné jde otvorem
nahoře pouze tam a nikdy zpátky, tuhý (pouze tuhý) odpad jde spodem I dírou a
kapalný odpad jde II dírou. Antibiotika Medociprin 500 (60 birr bez předpisu)
22.8.2009
Pak odlítáme
přilítáme odlítáme a přilítáme. A jsme zase v ČR.
Co mě na Etiopii
nejvíc překvapilo?
-
že je to tu zelené. Vůbec jsem netušil že tu rostou
v hojnosti banány, citróny, manga, ananasy,atd. myslel jsem že Afrika je celá
jako poušť.
-
Že tu žije tolik lidí. Jestli se vám zdá že je
vdechách velká hustota osídlení tak tady kolem hlavních tahů nenajdete místo kde
by jste neviděli člověka u nás v Polabí když si stoupnu s teodolitem do 30
hektarového pole tak mám velkou šanci že nikoho neuvidím, tady jo jsou tu všude
lidi. I v Afambu v nesnesitelném vedru jme pořát viděli nějaké lidi s velbloudy.
Asi se není čemu divit tady nejspíš vznikl moderní člověk a tak se mu tu líbí i
po 3 miliónech roků.
-
Překvapila mě zvířata , často se můžete někde dočíst
že už toho v Africe moc není, mě to teda nepřišlo. Na začátku jsme byli
vyplesklí z opic a ke konci už jsem se po nich ani neohlížel, navíc nepřeberné
množství ptáků, kopytníků, hmyzu atd.. Krokodýla potkáte bez extrémní dřiny a
co nám říkali místní tak spatřit hrocha když o to stojíte není taky problémem.
Příští rok zkusím
něco v komornějším složení Eva i já jsme cítili že je nás moc. Rád bych jel do
velikého Kazachstánu podívat se na Bajkonur, Balchaš, Kyzylkum, Ťan-Šan, a
hlavně 6 lidí na kilák čtvereční , Etiopie měla asi 60 na kilák.
|
