Web hosting | Parfémy Versace | Citáty |

ŠVAMBOR

Home

------------

Etiopie 2009

------------

Írán 2008

------------

Brazílie 2008

------------

Makedonie a Albánie 2007

-----------

-----------

-----------

--------------

-------------

------------

--------------

-------------

--------------

----------------

----------------

Prokletie2006

Alipašini izvori, Savina voda, Prokletie, Albanie hranice, Karanfil, vodopád, Grbaja, černé jezero, Bobotov kuk,

Rastkov bivak, řetěz, santusáci, pěkné fotinky, Squot v lázních, Stopica pecina, Subotnica, GUČA

krátký videoklípek z Guči

Dík předchozímu zdržení s Francií a nevalnému zájmu borců vyrážíme tento rok na dovolenou až 14.8.2006 Složení týmu je : Vilda, Eva a Já. Možná bych měl jednotlivé členy představit podrobněji. Vilda - mladý adept tvrdé školy oddílu Pony , absolvoval už přípravku na 1 ligového hráče basketu v Nymburce a taky Rumunsko 2004, je tedy nanejvýš vhodný pro funkci: lékárník výpravy, vařič (VarII) a nosič matroše. Eva je moje milá dívka a nepřeje si z taktických důvodů zveřejnit kde všude byla, můžu ale uvést že se jedná více než 20 zemí a některé z nich jsou i spojené státy nepíšu jaké. Nicméně akce tohoto druhu je to pro ni 1 má tedy podružné úkoly: bodyguard, člověk pro styk s kosovskými Albánci, nosič a námezdní dělník. Já opět jako vždy: Velkej šéf já jsem king meeting breefing brein storming. Doufám že všem členům posádky se bude výprava líbit. Už mi tady v zákulisí napovídá Eva že tento deník bude míti i přílohu kterou bude psát Ev osobně a bude obsahovat všechno co jí na této cestě bude štvát a kvůli čemu bude brečet. Bude vypadat prý asi jako v Simpsnových když Bárt při znělce píše na tabuli : Sere mě to, Sere mě to, Sere mě to, Sere mě to, nebo třeba Je to kokot je to kokot je to kokot a tak podobně. Cestu volíme z ČR kvůli nehorázně drahým vlakům, se známou cestovkou Katev.

14.8.2006 – pondělí

Odjíždíme z UNAF Florenc v 8:30, autobáč jede úplně stejnej i se stejnou posádkou jako loni do Gruzie. Hranice a všecko ostatní probíhá zcela v klidu hledáme pozice ke spaní a luštíme křížovky. Evě to moc nejde ale já naštěstí znám tajenku hned na počátku takže mohu Evu vždy včas opravit a oznámkovat. Ona si poté vždy píše nějaké stránky do deníčku-zlobníčku. V Beogradu nás vysazují na CABA ЦEHTP (Sáva centr) odkud je třeba doptat se na nádraží. Teď je 23:30 a je tu celkem živo jeden člověk nám ukázal nádr na mapě od autobusu takže razíme. První most přes Sávu je pouze pro auta je to dálnice, druhý je s dřevěnou výplní jen pro vlaky, v půlce něj dostáváme strach protože je dost úzký a při setkání z vlakem bychom zřejmě musili vycouvat my. Procházíme velikým chudinským ghetem a po setřesení psů se nacházíme na vcelku pěkném nábřeží kde je kupodivu ještě živo. Nalézáme schůdný most za kterým se nalézá autobusák autobus do Koliašinu stojí 18E na což kašlem a jdeme na nádraží. Vlak jede až druhý den (teda spíš dneska je totiž už 2 hod po půlnoci.) , a stojí s minigrupa slevou jen 11E na osobu. Večeříme a otevíráme Becherdezinfekci. Přeléváme obsah do bezpečnější petky a lahev vyhazujeme do koše. Odebíráme se do místní čekárny která už je plně zabydlena spáči, a ještě před uložením ke spánku se setkáváme s naší Becherlahví znovu stala se totiž jedním ze vzácných artefaktů místní chudé ženy. Já nemůžu moc spát proto střídám ve 3 Vildu a hlídám až do rána.

15.8.2006 - úterý

Postupně se probíráme nakupujeme lístky a klábosíme s Čechy kteří se vracejí z Kačkaru. Vlak kterým pojedeme je plně narvaný a odjíždí až v 10:10, čeká nás minimálně 7 hodin cesty, která je nejtunelovatější jakou jsem kdy jel. Jedou s námi v kupé ještě dvě ženy, které nás vždy upozorňují na důležité památky: továrnu na náklaďáky, přehrady, mosty atd. Jinak nadávají na zdejší poměry a vychvalují Česko. Asi v 15:00 projíždíme bez kontroly hranice a asi v 17 vystupujeme v Koliašinu. Tady jsem už byl a proto mohu porovnávat změnilo se to tu fakt dost, všude vládne soukromé podnikání, je zde mnoho butiků obchůdků hospůdek , renovují tu také horní náměstí. Jediné co mě zde zklamalo je zrušení obřího muzea II sv.války které stojí v centru. Neva, procházíme si alespoň budovu která tu po něm zbyla a odebíráme se na autobusák ten je furt stejný včetně personálu. Odjezd je plánovaný podle řádu až druhý den v 9:50. Jelikož je už večer jdeme kus podél řeky a na pěkném plácku rozbíjíme tábor. To se pozná tak že běháme po okolí a sháníme všudypřítomné dřevo, horší je to se zapálením asi po 1,5 hodinové prácičce konečně hoříme. Stavíme si stan a vaříme véču, klábosíme a v 22:00 podle rozkazu dne všichni usínáme, dnes se spí na levém boku.

16.8.2006 – středa

Budíček na 8 potom sprcha při východu ze stanu. Ten je totiž pěkně na H . v . o s větráním , zevnitř je na něm 10 litrů vody (H₂O) kterážto vytváří deštivé mikroklima. K snídani ještě dojídáme salámy a pak už hybaj na autobusák. A tady se to začíná lehounce srát. Přijíždí mikrobus do Plavu ale tvrdí mi s kokotským výrazem ve tváři že je plný a nebere nás. Připadá mi že ten pán se vyžívá v kažení nálady a plánů mladým vlasáčům, mikrobus kterým jede je navíc z půlky prázdný. Naštěstí se daří, po delších lapáliích s latinkou v mé mapě, dvoum chlapíkům v hospodě, vymyslit trasu, kam jede autobus a nám i celkem vyhovuje. Dohoda je naprosto v pohodě rozumím skoro každé slovo. Mělo by to jet za 30 minut. Eva přinesla do vandrovního života novou a celkem dobrou záležitost- zubní nit. Pořád si šůrujeme ústa a pocit je to fakt dobrej. Autobus do Andrejevici jel asi v 10:30 a už nás naštěstí vzal , stálo to 4E. V cílové stanici nás vysazují v 12:00 a po krátké licitaci nás bere místní něco jako tágo za 5 E za všechny do Plavu. Odtud asi po15min stopujeme transit se kterým jede příjemná rodinka a bere nás do Gusinje. V tomto městě je spousta života a obchodů, nakupujeme tedy chleba , sůši a nutelu. Poté už nastupujeme po luxusní asfaltce do údolí Ropojna. Naše první kroky vedou k Alipašini izvori což je místo kde vyvěrá ze skály spousta drobných praménků , které přes kaskádu jezer stéká do Gusinje. Jedná se o pěknou scenérii, ale místní mají bohužel rozvinutý spotřební návyky na úrovni Evropy nikoli však návyky které se týkají odpadu. Jsou tu proto tuny bordelu. Ve velkém vedru pokračujeme dále podél hřebenu Karanfilu a z druhé strany nižším Beličem. Procházíme už čistě horské vesničky Tosavič a Vusanje. V tomto městečku už je většina muslimů, poznáte to podle toho že je tu více mešit než normálních baráčků, veškeré nápisy jsou také v nečitelné albánštině nebo nějaké muslimské abecedě. Na konci vesnice je i veliká policejní stanice, naštěstí procházíme bez povšimnutí. Pokračujeme dál podle řeky Grilji a dnešní cestu zakončujeme u obrovské vyvěračky Savina voda. Tu tvoří asi 10m jezero obrovské hloubky ze kterého vyvěrá poměrně mohutná řeka Grilja. Na nádherném paloučku rozbíjíme tábor. Kompletní mytí skokem do vývěru absolvuji jen já ale z taktických důvodů ho již nikdy víc neopakuji.(je to kurevská ledárna) Ve stanu hrajeme město moře kuře stavení vaříme dobrý hostinec a jdeme asi v 9 hodin spát.

17.8.2006 – čtvrtek

Budí nás slunce, opět krásný den . Vstáváme až v 9 nebo v 10. Sušíme stany protože rosa byla štědrá a vyrážíme dál údolím k Ličeni Gštars, což je pěkné pleso na konci Ropojny. Jezero je plné čolků a samozřejmě kde jsou čolci voda a žáby jsou také Zmije a Užovky. Ta tento den jsme viděli tak 6 pěkných hadů , bereme si čakany a obezřetně se vracíme asi kilák zpět a nastupujeme pozvolna do svahu. Čeká nás výstup do sedla na Zastan Kolibu, kde musíme nutně nalézt vodu žádnou totiž nemáme a pleso pitné rozhodně nebylo. Zastan Koliba je dost rozměrná a pěkná chajda, vypadá jako obydlená až po delší době jsme si dodali odvahy a vlezli dovnitř. Zjistili jsme že budova je celá opuštěná vojskem ale po vodě ani vidu ani slechu až po delším průzkumu jsme nalezli 300 m nad chajdou malý čúrek vody. Pozitivní je že všude je, krom zmijí, dost malin a jahod. Schováváme bágly do lesa maskujeme je kapradím, bereme vodu, pasy, prachy, kpz. a razíme drsným stoupákem k Buni Jezerce, jezerní oblasti která je již v Albánii. Po totálně vyflusávajícím krpálu jsme odměněni, hraniční bugr nás vítá v Albánii a hned za ním 3 krásné plesa, cesta zpět jde jako po másle připravujeme teď guláš mistra Yum-yuma střihlý pekingskou kachnou a vylepšený pažitkou kterou jsme nahoře natrhali. Večer ještě mastíme karty a pak už se jde spát do chajdy.

18.8.2006 – pátek

Noc je strašně chladná a na betonu i tvrdá, proto jsme rádi, když nás oficiálně v 7:00 budí budík a my se pouštíme do balení a do nutely s chlebem. Plán na dnešek je jasný, všechny potřebné věci do Evabáglu a zbytek zabalit a schovat do křoví. S jedním báglem plným vody nastupujeme do svahu, míjíme již známé Buni Jezerce a ztrácíme cestu, prostě najednou končí a šlus, docházíme tedy stoupákem k hornímu ledovci, který jede z Kokerhavku a Mají Jezerce. Vytipováváme cestu do sedla k Maji Jezerce a začínáme lézt. Je to dost náročný terén a proto to jde dost těžce. Před sedlem vidíme kamzíky, kteří na nás něco křičí. Závěrečná prda je ukrutná lezeme vodorovným traversem a po čtyřech do sedla. Tady bohužel zjišťujeme, že dál to nepůjde. Stěna na vrchol je kolmá a neschůdná, asi jsme zvolili blbou cestu. Teď mě ale trápí jak dolů. Naštěstí se všechno daří a já můžu hrozně moc poděkovat Evě i Vildovi, že nemusím jejím rodičům kondolovat. Cesta zpět jde hladce, ale bolestivě. Některé bolí kolena, jiné kotníky, nebo oboje. Proto si rádi sedíme dole u pramene. Prozřetelnost je naštěstí ještě na naší straně, a proto když si sednu na šutr, k tankování lahví, tak včas uslyším zasyčení od zmije, kterou mám za zadkem. Vilda s Evou ešte zmiji v akci neviděli, proto ji provokují klackem – úspěšně. Chramstnutí po klacku myslím vyvolalo to co se očekávalo. Naše tempo se zpomalilo a všichni jsou obezřetnější. Večer ještě nalézáme bágly a stavíme stan, chajda je totiž plná Srbů. Ti tu pořádají jakýsi výlet.

19.8.2006 – Sobota

Budíme se asi v 10 – do pohody, k snídani je ještě nutela takže v klidu jíme a potom balíme. V noci přijeli džípem průvodci srbských výletníků, ti jsou teď již v horách. Volným tempem sestupujeme k vývěře Savina Voda, odlákáváme pár turistů a jdeme na mytí, voda je ledová, ale očista víc než nutná.Důkladně vymyti pokračujem k vísce Vusanje, kde ještě odbočujeme na nádhernou vodní scenérii, kterou tu řeka vytváří. Vodopád asi 10 m vysoký se úzkým korytem transportuje do veliké kaňonovité jeskyně, ze které dalšími vodopády padá asi do 30 m hluboké, ale jen 5 m široké rýhy. Všechno můžete sledovat z vachrlatého, dřevěného trámu, který je přímo nad průrvou. Následuje cesta do Gusinje, kde nakupujeme nějaký materiál. Odcházíme z města do údolí Grbaja. Tam asi po 2 km kempujem u silnice a děláme rajčatový salát s cibulí. Otvíráme také místní likér Gorkij List. Bohužel po otevření víčka nám trvalo ještě jednu hodinu, než sme se napili. Systém uzávěru byl opravdu důmyslný, ale dobře že tak Gorkij List totiž v překladu znamená Hořký List a vyrábí se z pelyňku. Nedá se svítit, vypít to musíme, proto hrajeme karty a kdo prohraje dává si dvě velké lžíce. Prohrávám já. Značně podroušen – karta mi prostě nešla, popocházíme ještě jeden km dál a kempujem u vyschlého koryta. V noci ještě děláme polívky a jíme broskvičky.

20.8.2006 – Neděle

vstáváme v 9:30 – není mi valně přesto si nenechávám ujít skvělé koláčky ke snídani. Zvolna balíme a schováváme bágly za skálu čeká nás teď průzkum rokliny a návrat do Gusinje. Tady kupujeme skvělé Hamburgery rovnou 2x a s nadláblým břichem jdeme rovnou na stop. Jeden týpek nás bere až do plavu přímo na autobusák, ten však nejede proto se na dva stopy dostáváme do Murina, kde potkáváme nějakého lízlého týpka který vychvaluje Čechy a vypráví nám celý svůj životní příběh. Odtud jedeme transitem za 1,5 E na osobu do Berane, kde máme spoj za 3E do Mojkovače. Bohužel z tohoto města do Žablijaku , kam chceme, nic nejede dnes zítra ani nikdy. Doufejme že zítra pojede alespoň něco do Djurdeviči tary. Zkoušíme stopa ale je již večer a proto asi 4-5 km za centrem, Mojkovač je strašně rozlezlej, nalézáme plac na spaní.

21.8.2006 – Pondělí

Vstáváme už v 7 a jdeme na silnici stopovat a zastavit kterýkoli bus. V 8:50 se nám to daří a to za cenu víc než skvělou 2E/os. U obřího mostu v Djurdeviči čekáme do 12 na autobus je ošklivě a poprchává. Cesta do Žablijaku , i město samotné mi osvěžilo vzpomínky 5 let staré, kdy jsem tu byl s Matějem. Musím říci že město dělá pokroky, všechno se modernizuje a žije novým životem jen to komanšské náměstí s obří budovou a hnusnými ozdobami zeje furt prázdnotou. Nakupujeme vínko a jídlo na 3 dny a razíme směr Zmijo jezero. Tady mastíme karty a hledáme jahody už za tmy stavíme stan.Celý den je silně oblačno mám neblahý pocit že 5 let stará kletba ze Saviny vody si opět vybere nás jakožto oběti.

22.8.2006 – Úterý

V 9 hodin je snídaně. Zapomněl jsem včera napsat že v Žabljaku je víc Čechů než místních takže i dnes ač je hnusně nás míjí davy našich turistů , my předstíráme Rusy. Čeká nás drsný stoupák do údolí zvané Ališnica, cesta je dosti slabě značená proto nám velmi přicházejí vhod kravince které tu zanechalo stádo které se tudy bralo nahoru. Počasí je oblačné , ale neprší. Na hoře laškujeme s bejčky a poté už procházíme krásným údolím které je ukázkově zakončeno z levé strany průsmykem mezi Bezemeni V. a Glavou. Jenomže cesta kreslená v mapě do sedla tu není, jdeme proto, jak jsme zvyklí z Albánie, na vlastní pěst. V sedle schováváme batohy a razíme vlastní cestou na nejvyšší horu Durmitoru, Bobotov Kuk a na vedlejší kopec Bezemeni Virch. Na Bobťáku jsme v 15:30 a nutno říct že proti Maja Jezerče je to totální choďák, jak na převýšení tak na lezení . Leze se až poslední kousek, naše cesta na Jezerče byla minimálně taková celou dobu. Scházíme k báglům a jsme celkem ušlí jenomže už z vrcholu jsme si všimli že stan tu udělat kvůli kamení nepůjde. Musíme proto jít dál a plácek nalézáme až asi 1 km za rozcestím (boboťák- lokvice- ladena pečeně ) směrem na Žablijak. Protože nemáme zásobu vody tavíme ještě večer ledovec a usínáme do velmi nerovné a studené noci. Jelikož spím uprostřed a jsem nejníže čekám že mi budou dělat Vilda s Evou společnost. Ještě jsem zapomněl napsat že Vilda si dnes pod Bobotovem pěkně štrejchl lýtko – dost krve ale snad to bude v pohodě teče mu to částečně ještě teď proto má specielní zábal na nepotřísnění spacoše.

23.8.2006 – Středa

Vstáváme celkem pozdě, jdeme do salaše v Lokvici, bereme vodu a po rozpravě se sedlákem stoupáme strmě do sedla (2100 m.n.m) odtud už je to jen krátký sběh k Rastkov bivaku – ten je pořád stejný , kvalitní dobře vybavený, i když mám pocit že už to není to co před 5-ti lety. Chybí tu maso, konzervy a také okolí je docela špinavé. Navíc někdo polámal obě horní postele Taky čelovky tu už nejsou. Eva se věnuje sběru borůvek, alespoň doufám že sbírá jen borůvky, a já s Vildou jdeme získávat vodu z ledovce Debeli Nemet. Jde to pomalu ale jistě. Večer hrajeme hry a vaříme výborné Boloňské těstoviny. Už dost pozdě večer nás navštěvuje jeden Slovák a 1 Čech , kteří jdou ještě zpátky do města vyjeli na Savin Kuk lanovkou, to je pro mě novinka, co jsem tu byl posledně lanovka vůbec nefachala. Také řetěz je už prý ukotven. Jak se dozvídám v čechách dnes přibližně v době kdy jsme s Vildou shodili obrovsky balvan z ledovce umřel podle mě nejlepší trumpeťák na světě Maynard Ferguson doufám že si v nebi s kolegama zadžemuje. http://www.maynardferguson.com/

24.8.2006 – Čtvrtek

Vstáváme poměrně brzo. Balíme a vyrážíme dost brzo poměrně debilní cestou po suti , kdy každý krok nahoru může být i krokem do telemarku a následnou jízdou dolů. Asi kolem 12:00 jsme u řetězu . Oproti tomu co jsem ho viděl minule je to opravdu luxus je celkově poměrně ukotvený a ani není roztřepený, zpestřením jsou už jen občasně poletující šutry. Nahoře ještě vylézáme Savin kuk , vychutnáváme nádherné počasí a scházíme k prokleté Savině vodě- tentokrát do ní nic neházím ale ani neberu. Svahy hory jsou od minula pokryty sítí vleků takže to vypadá že se tady do toho pořádně obuli. Po cestě dolů jsou veliké plantáže planých malin a jahod čehož hojně využívá zástupkyně firmy ČEROZ Eva. Cestu která by měla vést k Černému jezeru po vrstevnici nenalézáme stejně jako minule a proto musíme ztratit a znovu nabrat výšku. U Černého jezera jsme asi v 16:00. Vilda s Evou si dávají extrémně předražený bugr(4,5E ) a obsluha je extrémně pomalá, hrají to tu teď hodně moc na turisty.Potřebujeme se teď umýt a proto teď kempujeme u bývalých líhní na pstruhy u Mlýnského potoka. Někteří z nás dokonce perou, ale všichni z nás mydlí a mastí karty. Asi před týdnem jsme Evu naučili mariáš a od té doby vyhrává alespoň 130 atd. vždy má 2 hlášky. Stan stavíme až za tmy.

25.8.2006 – Pátek

A kurva! Vyčmuchali nás strážci parku. Musíme narychlo balit a požadují 10E jako pokutu, tvrdíme že nemáme žádnou jejich měnu navrhují abych skočil do Žablijaku do směnárny na oko odbíhám a po chvilce se vracím se zprávou že směnárna otevírá až v 9, což je za 2 hodiny. Skáčou nám na špek, ale pro příště je potřeba se trochu víc zašít do lesa. Ve městě kupujeme jídlo a chytáme bus do Plijevlji, v ní máme čas 2 hodiny. Dosušujeme tedy vyprané věci a v čas odjíždíme do Prijepolje. Z té odjíždíme přímým vlakem do Užice, kde jsme v 18:00 a máme fůru času, neboť ostatní cestovatelé z Nymburka přijedou až druhý den nad ránem.Jelikož děsivě močí zůstáváme v nádražní hale, děláme rajčatový salát a kamarádíme se s záchodovoupaní (hajzlbábou). Ta nám představuje místní 4 sourozence od kterých utekla máma a vychovává je jejich mentálně retardovaný otec je to dost síla. Nejmladší asi 3 letý chlapec je pokaděnaj a běhá v tom po nádru. asi v 20 se raději přemisťujeme na perón, kde spíme na lavičkách. Já během hlídání přečítám Opilé Banány od Petra Šabacha, sice už asi po2 ale stejně paráda, nechápu proč ty filmoví experti potřebujou ten Šabachův děj furt nějak zmixovávat a celkově vykurvovat.

26.8.2006 – Sobota

A je to tu přijela nám posila. Buf známý vedoucí expedic. Bára naše oddílové děvče pro všechn(y)o. a Jirka Nohejl se svou dívkou Zu-Zi. Baštíme jim jídlo z Čech a vyrážíme na stop do Rožanstva. Asi 5 km za Užicí už jsme na řadě jen já s Evou a Vildou a po krátké době nás bere na korbu malý náklaďáček takže se přibližujeme cíli. Na další stop se již dostáváme k cíli, a hodujeme. Na náměstíčku si ještě čutáme s hopikem a po příjezdu všech borců jdeme směr Stopica pecina. Nacházíme nádherný veliký a hlavně naprosto opuštěný lázně. Stavby jsou nově rekonstruované ale zřejmě chyběli prašule na závěrečné dokončení. Z nábytku vybavujeme 1 pokoj a začíná večírek. Bohužel si během večera vytvářím grandiózní Windows takže jen vím že se hledala Eva, která se vydala lehce pod vlivem na vlastní pěst do jeskyně a já jsem si o cosi rozřízl nárt.

27.8.2006 – Neděle

Noha dost bolí ale snad to nějak půjde. Pereme vše pogrcané a pozvolna balíme během toho přijíždí autobus výletníků kteří berou vodu a prolézají staveniště. Klábosíme s nimi a pomalu se vydáváme na cestu, jde se potokem takže žádný med. Jeskyně je dost veliká ale zavřená lezeme tedy pod plotem dovnitř. Prostor pod zemí je nádherný jenže bilance tristní Vilda je, po šlápnutí do prázdna mokrý až po krk, a buf má alespoň boty durch. Jdem na silnici a po krátké době nasedáme na bus který nás bere přes Sivogojno do Ljubiše. Tam si dáváme čevapčiči nebo pstruha ale dosti nás napálí s cenou. Pokračujeme směr Jasenovo, ale po cestě potkáváme u baráku chlapíka, který před 30-ti lety pracoval v Kopřivnici a začíná družba. popíjíme Rakiji a slivovici – já se toho s omluvou zdržuji neboť mi po včerejším výkonu není stále ještě zcela fajn. Náš hostitel je dost dobrej mluví pěkně česky a proto až do noci diskutujeme vysvětluje nám místní zvláštnosti speciality a zvyky. Například systém lokálních svátků. Ubytováni jsme dole v parádním přízemí, prostě 100% servis.

28.8.2006 – pondělí

Ráno vstáváme pozdě a ještě k tomu prší. Jdeme zpátky do Ljubiše a naším úkolem je odstopovat do Kokin brodu. Daří se nám to na 2x , z čehož druhá část je autobáčem, který z prvu nasazuje brutus cenu 10E ale později se spokojí s 5E. Ve vesnici si dáváme dlabanec a jdeme na cestu která vede kolem přehrady. Po nejméně 5km pochodu překonáváme jeden z přítoků a po projití nedaleké vísky překonáváme poměrně mohutný jezerní hřeben, který tvaruje břeh. Všichni spíme na útlém paloučku na břehu Zlatarského jezera.

29.8.2006 – úterý

Vstáváme asi už v 8. Sušíme věci a balíme, začíná drobně pršet. Protože žádná cesta kolem jezera nevede, vracíme se na hřebínek, po poradě s lesáky jdeme přímou diretisimou vyjetou Lakatošem , při pochodu sledujeme jak si toto monstrózní vozidlo vede v terénu. Pěkně v tempu se vracíme na hlavní tah a stopujeme do Nova-Vároše. Tady už velmi solidně cedí, proto zabíráme místo pod střechou místní sámošky. Asi po 2 hodinách vylézáme hledat, v mapě avizované hradiště. Místní nás však informují o tom že je ze základů hradu postavena knihovna. Odebíráme se tedy na autobusové nádraží kde se asi 3 hodiny snažíme odjet do Prijepolje, bohužel po celou dobu nám místní úředník v pokladně tvrdí že autobus jede za 15 minut a furt nic. V 18 hodin odjíždíme, po cestě klábosím s mladou volejbalistkou která umí i anglicky a ta nám radí že lepší než námi hledaná zřícenina klášteru u Miloševa je místo u vodopádů v Subotnici. V Prijepolji nám dokonce vyjednává za dáčo autobus který jede až k odbočce na vodopády. (je to asi 15 km ve směru na Bijelopolje ve vsi Lučice) Odtud jdeme za tmy asi 7 km do kopce, tady se ptáme na planinarski dom. Hned jsme zváni na kafčo a proto stavíme stany u Dražana za chalupou na dvorku domnělého planinarského domu. Nejlepší zajímavostí této družby je vynikající domácí Mocarelka.

30.8.2006 – středa

Ráno vstáváme do veliké mlhy, čeká nás Dražan, který se už včera nabídl že nám udělá průvodce. Po 1 km chůze jsme u vodopádů. Jsou zde zbořeniště ale i celé zachovalé mlýny ve kterých je dokonce i původní vybavení . Celkem jich zde bylo prý 12. Stoupáme prudce nahoru a po prolezení nenápadným křoviskem se ocitáme v polorozbořeném stavení ve kterém se měkčila látka, vypadá to jako buchar. Po dlouhém a pomalém průstupu kaskádou vodopádů se už skoro ocitáme nahoře, když náš průvodce neomylně ukazuje na drobounkou díru ve skále po lepším průzkumu se před námi objevuje pěkná jeskyně zdobená množstvím stalagmitů. Na hřebeni nás čeká ještě královská podívaná, kdy sledujeme z převislého stromu přímo nad vodopádem tříštící se kvanta vody která s hukotem padá z 12m výšky na zem. Jdeme ještě k baráčku, což je chata nějakého doktora ze Švýcarska, ten je však vykradený a Dražan to komusi volá a lamentuje. Nedaleko boudy ještě lezeme s Bufem do jakési jeskyně, navštěvujeme krásná mechová jezírka a opět s Bufem se nazí potápíme skrz vodopád do jeskyně která je za ním. Je strašná klendra, proto jsme hned zpátky. Zakončujeme prohlídku a začíná obr. bouřka. V 17 jakž takž neprší a proto se rychle vydáváme na cestu zpět do Lučice odtud nám jede vlak do Užice. Tam čekáme od 22:00 do 1 , během kteréžto doby Eva shání skvělé jídlo, burek a ujíždí nám 1 autobus. Jsme tedy rádi když ve 2 hodiny vysedáme v Ovčar Banji a nedaleko autokempu rozbíjíme tábor.

31.8.2006 – čtvrtek

Vstáváme v 11 Ev obstarává snídani a začíná močit, rozuměj ne Eva ale počasí. Ležíme teď ve stanu a nic neděláme . Během deštíku obíháme místní lázně ale z Internetu avizovaných termálních lázní nic není takže jakmile doprší nastupujeme na stop do Čačaku. Bohužel se nám vůbec nedaří a proto jedeme po nějakém čase autobusem. O autobusu se ale dá mluvit pouze protože jsem obdařen bujnou fantazií pro ty méně obdařené fantazií se jedná o pěkně narvanou tlačenku na kolečkách. V pozici s kolenem na báglu a jednou pevnou nohou na špičce někoho cizího se dáváme do pohybu a začíná se zpívat. Pár kokotů, jak se vyjádřil Vilda, tu je. Opírají se o vás plnou vahou a prdelí vás natlačují na zeď. Bára jednomu z nich vyhlásila válku, jde o to kdo zavře či otevře střešní okno v busu víckrát, nakonec to nabírá větší grády a přerůstá to v otevřený boj. Naštěstí se právě kufrujem z autobusu vítá nás Guča. Atmosféra je zde perfektní , ale o tom až později. Procházíme město a nedaleko centra, se na radu Německé kámošky, kterou jsme potkali, ubytováváme na zahradě Slobodana pod skvělou švestkou. Stavíme stany a jdeme do víru událostí. Nebudu to protahovat já s Evou jsme to, na oplátku za lázně, hodili do pohody, ale Jiří s Bárou si připsali na konto pěkných pár zářezů od šavlí a mečů. Jinač byli ale všichni pěkně lízlí.

1.9.2006 – pátek

Vstáváme tak na oběd a ve městě už jsou zase slyšet truby. Krátce diskutujeme s hostitelem, balíme stany bágly a jdeme na produkci do města. Probíhají tu různé atrakce jsou tu dokonce i tři stejdže ale na ty tu nehrají, ten pravý fesťák tu je chápán jako nekonečná párty v ulicích za pomoci tak 50 kapel, které křižují městem a hrají: hrají za peníze, hrají pro všechny krásný holky, hrají proto aby trumfly svoje vlastní spoluhráče, hrají proto aby trumfly ostatní kapely, hrají proto aby se sami slyšeli, ale hlavně pořád hrají jako kdyby jim šlo o život. Večer bychom chtěli jít na Bobana Markoviče, což je v této hudbě něco jako Luis Armstrong v Jazzu. Bohužel vystoupení to pro mě nepotvrzuje, hrají disciplinovaně, celkem ladí a experimentují, podle mě neúspěšně, s různými jazzovými postupy – hlavně mladej Markovič. Podle mě jim ale chybí to čeho bylo právě tady v guče nejvíc a to nasazení s jakým hrají místní umělci. Ze začátku jsem z toho byl dost vykulenej, ale časem jsem si na zběsilé tempo a decibely zvykl a nějak jsem i pochopil že je prostě možný hrát každou skladbu do totálně vyprodanýho nátisku na puse. Každopádně místní trumpeťáci jedou totálně na doraz každej song totálně na plný kule, bez přemejšlení že je 17:00 a končí se v 3 nebo ve 4 ráno a do tý doby je třeba vydržet, jak jsem zvyklej i u hodinovejch kšeftů přemejšlet já. Prostě to tam nakládaj co to jde. Je často vidět týpky s krvavým, kolečkem na puse, jaký jsem v Čechách nikdy neviděl , ale na druhou stranu tu není ani jeden nakalený trubač. Obráceně je tomu u místních a turistů téměř tu večer nepotkáte střízlivého Během koncertu Bobana jsme byli chvíli s Evou nechtěně v kotli kde to bylo pěkně divoký a proto jsme potom pozorovali koncert v klidu z ochozu, mohli jsme tedy sledovat kolika lidem nesedle rakije a jak šavle poletují vzduchem, byla to celkem pestrá šou. Věřím že i přes moji kritiku je Boban pro Evropský fesťáky dál velmi příjemným zpestřením ale mrzí mě že zbylých 250 kapel které se tu prý během týdenní Guči vystřídají se nikdy neprosadí ač by si to zasloužili. Asi ve 24:00 jdem pro batohy a na autobus se kterým odjíždíme do Čačaku.

2.9.2006 – Sobota

Z Čačaku jede vlak do Požegy asi v 1:50 a odsud ve 3:35 do Bělehradu. Ráno nakupujeme jídlo na celou cestu a procházíme staré památky a pozorujeme soutok Sávy a Dunaje. Pak nás čeká už „jenom“ dostat se k jakési benzínce Zmaja, která je podle pokynů CK Katev jednou ze zastávek našeho busu. Jak se ukázalo benzínka byla až za Bělehradem. 5 km chůze ve vedru nás pěkně prověřuje. Autobus přijíždí asi o 3 hodiny později než bylo v plánu, ale přijíždí. V noci nás čeká už jen pěší přechod Srbských hranic a pak už ranní Praha.

ŽIVOT JE BOJ TAK AHOJ!