rusko 2003

Web hosting | Parfémy Versace | Citáty |

ŠVAMBOR

Home

------------

Etiopie 2009

------------

Írán 2008

------------

Brazílie 2008

------------

Makedonie a Albánie 2007

-----------

-----------

-----------

--------------

-------------

------------

--------------

-------------

--------------

----------------

----------------

RUSKO – BAJKAL 2003

Expedice Bajkal 2003 - Střelci z Rigy - Metro Moskva - Transsibiřská magistrála - Nocleh v Irkutsku - Bajkal - Irkutsk

Nejhlubší místo v rybníce -Dary jezera - Aligátorobijec - Závody mrzáků - Trajekt - Sarma - Nemocnice na pokraji zkázy

Sajany - vodní hrátky - cesta zpět - Moskva - Cílové foto - Mys Burchan - Fotinky co se nevešli

Náš dlouhodobý plán podívat se na Bajkal dostává neobvykle konkrétní tvář, a proto raději začínám psát tento deník, kdybychom náhodou fakt vyrazili.

První úvahy o cestě na Bajkal jsou staré alespoň dva roky, ale potom to vždycky nějak nevyšlo. Teď se nás sešlo šest expertů, co do toho jdeme:

BUF – veterán z výpravy ISHAL 2000. Má na starosti veškeré dopravní spojení a rozpočet

MATĚJ – projel se mnou všechny expedice – Rumunsko, Turecko, Bulharsko i Černou Horu.

Má na starosti zajímavosti o Bajkale a vhodnou literaturu o něm, Moskvu.

PULEC – dlouholetý člen oddílu PONY, známý maratónec. Zajímavosti o Bajkale, Moskva

RYBÍZ – dlouholetý veterán z různých cest, spolehlivá opora. Má za úkol zdravoťák, všechny možný antibiotika, analgetika, atd. Bere také různé kulinářské speciality, zejména jeho vyhlášené koření.Mapy.

PIŠKVOR – nejmladší muž výpravy, ostřílený v Bulharsku, expert na ruštinu, francouzštinu, angličtinu a Rakušanštinu.

A já (ŠVAMBOR) – mým úkolem je dostat nás za hranice Ruska (víza) a dokumentovat průběh cesty. Důležitým úkolem je prevence a boj s medvědy – to mám taky na starosti.

V tomto složení bychom rádi vyrazili. Všichni se už známe z předešlých výprav. Jen s Pulcem jsme na žádné větší nebyli, ale není třeba se obávat, protože každý z nás zná Pulce z oddílu jako skromného, ale tvrdého dříče, který nikdy netrhá partu. Myslím, že každý z nás si uvědomuje, že cesta na Bajkal je něco jinýho, než jsme doposud podnikali. Rusko je krásná zem, ale skrývá nám spoustu otazníků. Nikdo z nás si nedovede představit vzdálenosti, které budeme muset urazit, nikdo přesně nezná nebezpečí, jaké na nás ruská Sibiř může připravit.

Věřím však, že se nám společně podaří Rusko ochutnat a otevřeme tak dveře k příštím cestám do této krásné země.

22.7.2003 – Rozlučka s Čechy

Po zkušenostech z minulého roku, kdy mi Matěj po drsný kalbě musel pozdržet vlak, abych ho stihl, jsme se rozhodli udělat rozlučku o den dřív, abychom v klidu dospali. Začínáme v Géčku v 19.00. Tam se ale scházíme pouze já, Matěj a Buf. To pouze utvrzuje moje přesvědčení, že na Bajkale někdo zařve. No, kluci si za to můžou sami, mají chodit včas. Večer se rozjíždí v pivousech. Dolaďujeme poslední drobnosti jako: sehnat do zejtra vízum, narychlo někde sehnat nějaký mapy, kdo vezme jídlo a podobný zbytečnosti. Jídla sice moc nemáme, ale zato si každý pořídil slzák na dostatečné vydráždění medvěda. Já slavnostně slibuji, že prvního medvěda, kterého potkáme, budu osobně stahovat z kůže. Mám na to i příručku ,,Jak medvěda stáhnout z kůže rychle a snadno´´ od nakladatelství Olympia, autor Josef Hranostaj. Postupně se dostavuje Pulec, Piškvor a chřipkou zmalátněný Jeřaby. Jelikož chřipka je prevít a člověk s ní musí umět bojovat, každý si osobně bere Jeřabyho na starosti a prolévá mu hrdlem rozličné medicíny od Becherovky až po Zelenou. Pulec se stává hlavním rybářem a dostává od Pifa základní teoretické informace o lovu ryb, které Pif za svůj dlouhý život nabyl. Později se od Pulce dozvídám, že druhý den dokonce proběhla ukázka. Chytalo se na žížalu z Kameňáku kam je zákaz vstupu. Dopadlo to výborně. Úlovek sice nulový, ale z lovu se vrátili všichni. V Géčku se zavírá asi v 23.00 a proto pokračujeme do Irské. To už jen v sestavě Matěj, Buf, Pulec a Já. Ostatní jsou dostatečně rozloučeni.

A v Irské? Kdo to tu na nás nečeká u sousedního stolu: oštěpař Jan Železný a desetibojař Tomáš Dvořák. Máme vcelku dobrou náladu, proto předvádíme nějaké fígle: vylití třech piv v pěti vteřinách, pád z židle na záda bez pohybu končetin, přechod stolu plného piv, atd., atd. Odcházíme asi v 1,2,3 ? Možná i déle. Náš kamarád Jirka Keliman nám ještě nabízí klíče od loděnice, kdybychom se chtěli projet na lodi, ale naštěstí je to zamluveno.

Dopravit mě a Matěje domů má za úkol Pulec. Musí to pro něj být jistě velká čest a velmi nesnadná práce, protože ho vidíme každou chvíli, válet se ve škarpě. Práci mu ještě usnadňuje kolo, do kterého se pravidelně každých pět metrů uplétá tak, že ho nemůžeme vyndat. Když se náš postup směrem k našim obydlím nadobro zastavil tím, že Pulec zbrocen krví zůstal tiše ležet v křoví u Polišárny na Boleslavské. Nastupuje Matěj, poctivým dračákem přivazuje Pulce k nosiči a ke svým zádům a jistými pohyby uvádí kolo i s břemenem do správného směru a mizí v útrobách Nymburského sídliště. Já už jdu také na kutě. Zítra se brzo vstává na oddílovou brigádu.

24.7.2003 - Den transportu

Po třiceti hodinovém maratónu balby a rozvážného plnění báglu, jsem dospěl k obtěžkání své Mařenky (jméno mého báglu). Mařenku jsem nafoukl a překročil maximální nosnost asi o deset kilogramů. Přesto jsem se nevěšel. Mám s sebou ještě příruční zavazadlo ,,Bednu plnou žrádla“. Sraz je ráno v 7.30. Poslední přijíždí Piškvor. Na nádraží ještě laškujeme, různě otěžkáváme bágly a kontrolujeme protimedvědí výzbroj. Poslední kdo nás v Čechách vidí je Zbyněk, Vladěna, a pan Piškvor. Nasedáme do vlaku směr meziměstí , samozřejmě si sedáme do špatného vagonu který se odpojuje. Pulec má, jako jedinej jídlo v igelitce a ne v krabici jako ostatní , zkušený cestovatel jistě pozná jak následoval další sled dějů. Pulcovi prdly nejdřív ucha a potom i dno, proto v Hradci vybíhá a shání bednu. Na poslední chvíli to stihl. Naskakuje do vlaku asi s 500-ti litrovou bednou.

Už to nemůžeme vydržet a chcípáme nudou (asi po 30-ti km cesty). Krátíme si cestu hraním karet (všech patnáct her jsem prohrál). Už nám zbývá jen devět a kus dne.

V Meziměstí nás kontrolují Poláci. Hledají alkohol a chodí se psem. Je 11.30. Pulec se nasral a rozřezal svou obrovskou bednu. Kudlou ji rozřezával přímo před pohraničníkem, takže každej trnul hrůzou, kdy ho policista zastřelí za to, že je ozbrojen. Jedeme teď do Walbřichu.

Ve Walbřichu máme jednu hodinu na to, abychom koupili lístek do Wroclawi a směnili prachy. Matěj s Pulcem jedou 7 km do směnárny. Buf pracuje na paní pokladní. Ta nám nakonec prodává 6x50% slevu na Junior pas, o které víme, že platí jen pro polské studenty.

Pulec, který Junior pas nemá, ani ho mýt nemůže, protože není junior, je poučen, aby hrál totálního dementa tzv. vymatlané hovado. Ve vlaku nám na náš podvůdek rychle přijde průvodčí a nestačí ani ukázka pasu Petr POLÁK – národnost mi nevěří. Ale nakonec vše zpraví určitá částka na jeho rodinný rozpočet. Holt úplatky hýbou světem. Vlak do Wroclawi jede šíleně, ukrutně pomalu. Každej je z toho tempa hind. Ve Wroclawi přesedáme do rychlíku, ve kterým je hroznej hic. Odjíždíme v 16.38. Do Warszawy Wschodnie přijíždíme ve 23.10 a čekáme na vlak do Suvalki. Po cestě do Wroclaw-Warszawa se Pulcovi podařilo ztratit sluneční brýle. Pulec se totiž pořád vyklání z okna, jako malej Tonda. A proto, když jsem uslyšel brnknutí něčeho pevného o kapotu vlaku, byl jsem rád, že to jsou brejle a ne třeba celej Puleček. Po cestě zpátky má dovoleno brejle si sebrat.

25.8.2003

Ráno přijíždíme do Suvalki v 5.40. Daří se nám vytvořit dokonalý zmatek v řadách taxikářů. Už s námi vyjíždí na cestu, ale ještě ve městě si vyjasňujeme určité rozdíly ve výslovnosti tri desať a tri sta. Nakonec se vracíme na nádraží. Vlak nám jede ve 12.00, ale až dojedeme na litevskou stranu do Šestokaje, nebudeme mít čas vyměnit prachy. Já s Bufem proto jedem hned od rána stopem, abychom vše stihli. Hned první stop je špatnej. Dvakrát se přemisťujeme, abychom asi za jednu hodinu chytili náklaďák k hranici. Ale ouha. Vyložil nás na konci řady kamionů, která je dlouhá 9-10 km. Stopujeme dál, ale na hranice po neúspěších přijíždíme v 11.30 . Potkáváme litevce (dva kluky), kteří nám vysvětlují určité litevské nejasnosti. Za hranicemi teprve přichází pravá krize. Čekáme asi 2-3 hodiny. Aut jezdí hodně, ale nikdo nezastavuje. V Litvě je stop pěkně blbej. Po třech hodinách se vydáváme po svých a asi po pěti kilometrech nám zastavuje chlapík, který s námi jede asi 5 km na odbočku. Potom zas po svých v blbým vedru, dost rychle. Zastavuje nám nějakej děda za Kalvárií. Ten nás veze furt z kopce bez motoru, asi 9 km. Potom ale odbočuje a nám je jasné, že vlak v Šestokaji nestihneme. Bere nás nějakej řezník, kterej chválí mou ruštinu. Přijíždíme o 30 minut pozdě. Večer se jdeme ještě koupat, ale rybník je strašně zpěněnej a smrdí víc než naše nohy, které v něm chceme mejt. Teď je asi 21.00 a my odrážíme útoky místních puberťaček. Zítra bychom měli jet v 5.00 .

26.7.2003

Budíček v 4.15 a rychlá balba. Kupujeme lístky do Kaunasu – nikam jinam Vám lístky v Šestokaj neprodají. V noci jsme drželi hlídky, aby nás místní mladice nepřipravili o panictví. Proto jsme teď unavený a ve vlaku, který vypadá jak z první republiky, všichni spíme.Lavice jsou z dubových šprinclí, takže po probuzení je každej pruhován. V Kaunasu jsme asi v 10.00 . Dozvídáme se nepříjemné věci. Vlak do Rigy jede až v jednu hodinu v noci.

Snažíme se najít ještě jinou cestu přes Daugavpils a Rezekne, není to však finančně ani časově nikterak výhodnější. Nezbývá nám, než strávit 13 hodin u Kaunaského Maria, vodní nádrži kousek za městem. Odjíždíme k ní trolejbusem. Voda je teplá a proto bivakujeme na písečné pláži. Vyjídáme obsahy našich beden a hltáme deset tun literatury, průběžně mezi těmito činnostmi spíme. V 17.00 začíná zuřivě pršet, takže jsme zbytek času na nádraží.

27.7.2003

Vlak odjíždí v 1.36 z Kaunasu do Rigy. Kupéčko je velmi luxusní, s postelema pro šest lidí. Vyplňujeme jakýsi lotyšský dotazník a v pohodě přejíždíme hranice. V Rize jsme v 6.30 .

Tam je naším úkolem:

1) Najít, kdy jede vlak do Moskvy

2) Co nejvýhodněji vyměnit prašule na lotyšský

3) Odjet do Moskvy

add1) Jak jsme předvídali, budeme pěkně dlouho čekat. Do Moskvy to jede v 18.06 za 13Lotyšů na osobu. Máme tedy fóra asi 11 hodin

add2) Směnárna nalezena s kurzem daleko lepším než v jiných směnárnách 100$ = 55Lotyšů pro zajímavost 1 Lotyš stojí asi 52 Korun.

add3) Máme moře času, proto nejprve prolézáme luxusní nádraží a hned potom se vydává do centra skupina kunshistoriků – Pulec, Piškvor a Já. Riga má celkem pěkné historické jádro s dominantou vysokého kostela. Další zajímavé stavby: pomník lotyšských střelců (tři týpci s kulasama v nadživotní velikosti) a jakási socha svobody. Riga disponuje množstvím parků, vodních příkopů se šlapadly a podobných zpestření. Také socialistický realismus v tomto městě naštěstí nedosáhl obvyklého rozmachu. Pro mě je každá návštěva města náročná, proto jsem uvítal šlofíka na nádraží u báglů. Buf s Matějem šli společně s nějakou ruskou punkerkou do města. Na nádraží čteme. Matěj především o Bajkale a Ruštinu, Piškvor Kmotra, Pulec Šimka s Grosmannem a Já něco od Okudžavy. V 18.00 se naloďujeme na vlak do Moskvy. Čeká nás 17 hodin jízdy, proto je každý natěšen na připravované pohodlí lehátek. Bohužel prd. V kupéčku je nás devět, postele pro čtyři lidi. My jako nezkušení zobáci zabíráme ty nejblbější místa. Část noci spím na lehátku dlouhém asi 1,5 metru, takže vypadám jak luk.Uvelebili jsme se hned u záchodu, který je nejvyužívanějším místem vlaku. Některé velmi krásné ruské děvočky se převlíkají a navštěvují záchod až čtyřikrát za hodinu. Další nevýhodou vlaku je, že okno se dá otevřít pouze na jedné straně, což je ve dne dost nepříjemné z důvodů přehřátí. Ale jináč dobrý.

28.7.2003 – myslím že pondělí

těsně po půlnoci přichází lotyšská hraniční policie, odevzdáváme první část vyplněných karet. Asi o třicet minut déle přichází ruská hraniční kontrola. Odevzdáváme asi pět papírů, z toho dva nám po orazítkování vrací. Dále se kontroluje zdravotní pojištění a kontrola zavazadel. Vše probíhá až překvapivě profesionálně. Nemáme zaregistrovaný prachy, ale po půlnoci jsme ve vlaku potkali nějakého Čecha, který jezdí do Mongolska, a ten má ze zákonů vyčteno, že do 100$ se nemusí nic přihlašovat. Spíme celkem v klidu, za stálého bušení dveří od hajzlu, až do 8.00 ráno. V tu dobu se všechno probírá a Já píšu deník. Mates studuje mapu Mockby.

Vjíždíme do Moskvy. Vítá nás periferie, ve které se střídá špína, smeťáky, ale také nádherné věžáky, asi dvaceti patrové, a vkusná sídliště. Přijíždíme na okrajové nádraží Ryšskaja, odkud jedeme metrem na stanici Kitai Gorod, kde je naším úkolem potvrdit si vízum. Cestovní kancelář Maria sídlí v polorozpadlém baráku s ocelovými dveřmi obehnanými ostnáčem. Na dveřích visí cedule ,,Sanitární den“. Nenechejte se však odradit, zazvoňte a otevře Vám brutální bouchač, který odstraní všech šest závor a vyběhnete do prvního patra rozvalin, kde je připraveno několik sličných dam, asi mého věku, které Vám s pasem dělají všechno. Barák má pro jistotu zazděná okna a zabarikádované dveře. Jelikož se ukázalo, že pro nás bude nejlepší registrovat se až v Irkutsku, Buf, Piškvor a Matěj jedou rozměnit asi 100$ na rubly a zjistit vlaky. Buf na nějaký čas ztrácí pas ve směnárně a Mates si pěkně do krve rozdírá třísla, jinač v celku nic zvláštního. Vlak nám jede dnes v 0.43 z Jaroslavského nádraží – vagzalu. Večer se rozhodujeme najít někde mermomocí sprchu. To se nám daří na předměstí Moskvy poblíž stanice Fili, kde se na skupiny zadáčo sprchujeme. Moskva má opravdu veliký a rozlehlý systém metra. Sály jednotlivých stanic jsou monstrózní, obří. Vykládané stropy, mosazné lustry, mozaiky, fakt pěkný. Všude je akorát miliarda polišů a dvě miliardy vojáků. Rusy musí taková vojenská moc stát strašný prachy. A nejsem si jist, jestli jim k něčemu je. Doufám, že do Moskvy se podíváme ještě po cestě zpátky. Proto ji teď nebudu rozebírat.

29.7. – 30.7. – 31.7.2003

V 0.45 vyjíždíme z Moskvy a čeká nás 80 hodin cesty. Za těchto 80 hodin bychom měli ujet přes 5200 km. Náš vytoužený cíl je jezero Bajkal, nejhlubší jezero na světě a největší zásobárna pitné vody. Celková délka naší cesty až na Bajkal je 7500-8000 km.

Ve vlaku jsme každý v jiném kupéčku a ještě se střídáme na jednom místě, které je v jiném vagónu. Po cestě se hodně čte, jí, kouří, konverzuje, hrají karty , pozoruje okolí. Projíždíme např. tyto města: Moskva, Jaroslav, Vjatka, Perm, Jekatěrimburk(Sverdlovsk), Tumen, Omsk, Novosibirsk. Krajina, kterou projíždíme je totálně plochá, lesy jehličnaté, občas břízy, močál. Vlak je dlouhý, čistíme si zuby, nechce se nám psát deník, nechce se nám na záchod, smrdí nám ruce od utopenců, nechce se nám podívat do očí jedno krásné děvče co s námi cestuje, nechce se nám spát, jsme špinaví a neučesaní, nemáme povlečení, náš průvodčí je mladej idiot od Dostojevskýho i od Čechova. Rusové, co s námi cestují jsou příjemní a na první pohled celkem dobře zajištění lidé. Modroocí, blonďatí,…….. hubená, svěží s malou obrazotvornou pihou na tváři , se štíhlými prsty na dlaních i nohách. Když piha mluví, mění se jí tvář a slibuje všechno, ale Já něpaněmáju. Irkutsk za 2 dny.

1.8.2003

Do Irkutsku přijíždíme v 15.01. Hned na první pohled je vidět, že se jedná o veliké město. Nádraží je pěkně natřískaný. Buf s Matějem zkouší koupit lístky na 18.8.2003, abychom včas opustili Rusko. Nemáme však dostatek ,,děngy“, proto je vyslaná úderná jednotka Pulec + Švambor. Mají zjistit internet café a vyměnit dolary. Město Irkutsk je totálně špinavé, neexistuje kanalizace. Bordel je všudypřítomný. Ptáme se po několika bankách, ale ty , který jsou otevřeny, jsou bez exchange. Prachy se dají vyměnit jen v hotelu Angara. Kurs je blbej – 1$ za 29Rublů. Vracíme se bez prachů, ale kluci rozhodujou, že i za blbej kurs to bereme. Jedu teda vyměnit prachy. Po návratu se stěhujeme na nádraží, lístky už máme koupený. Asi ve 3.00 místního času (posun +5 hodin od Moskvy) jdeme spát k Angaře. Ruší nás akorát místní šukači, kteří jezdí celou noc na parkoviště vedle nás ,,zkoušet tlumiče“. Hlídám Já, Matěj, Pulec.

2.8.2003

Vítá nás celkem jasné slunečné ráno. Připravujeme se na obíhání různých ovirů, knihoven, pošt, atp. Ráno dělám celkem dobrou fotku červánků nebo něčeho podobného červeného na nebi. Pro jistotu ani nesnídáme a hned obíháme. Prachy se mění u veksla za dobrý kurs nejdříve 29,60Rub.za $, po lehkém ťuknutí za 30Rub. za $. Dále je naším nejdůležitějším úkolem úspěšná registrace na oviru. Protože je sobota, ovir je zakrytý. Všichni propadáme panice, protože to znamená, že musíme počkat do pondělí. Zásluhou Matese a hodného poručíka místní policie se nám daří rozjet registraci na místním pasovém oddělení. Hodná sekretářka nám pomáhá vyplnit nějaké formuláře, potom ještě musíme najít jakousi banku, ve který se platí registrační poplatek a vyplňujeme další formuláře. Pak už jen všechno prohnat přes pasové oddělení a asi ve 14.00 jsme s registrací hotovi. Naším dalším úkolem je sehnat mapy a nějaké průvodce, já mám za úkol sehnat poštu a pohlednice. Mapy máme vcelku dobré. Ty jsme si koupili asi za 200 rublů. Pohlednice přímo nádherné a známky za 10 rublů jedny. Píšeme dopisy a kupujeme nějaké chleby. Na autobusáku, odkud chceme odjet na ostrov Olchon, nás čekají dvě překvapení. První je nemilé. Prodavačka lístků se rozhodla, že i přesto, že má plnou čekárnu lidí, si hodí šlofíka asi na dvě hodiny. Proto čekáme ve vedru ve frontě jak magoři. Překvapení číslo dvě je také nemilé. Autobus na Olchon je drahý jako prase. Jedeme proto jen do Elansy, odkud je to ještě k jezeru asi 12 km a k převozu na ostrov Olchon asi 40 km. Chceme vypadnout z města a zítra zbytek dostopovat. Po cestě autobusem jsme asi ve 22.00 chytli stopa za prachy přímo k přívozu na Olchon. Svezl nás za 15$, což není ani dobrý ani špatný. Konečně se dostáváme k Bajkalu. Je asi 00.30 hodin v noci.

3.8.2003

My mladí fotografové vstáváme v 7.00 a obrážíme okolí naší základny. Bajkal je perfekt. Tudenj jako sviň, ale totálně fotogenickej. Matěj s Kubou vstávají asi tak v 10.30 . Naše kroky vedou na převoz přes ,,Malá olchonská vrata“ na ostrov Olchon. Přívoz je zdarma, což nás velmi překvapuje. Za přívozem na Olchonu se snažíme chytit stop, ale marně. Kameruje nás nějaký děda, který jede s dalším dědou z Verony do Vladivostoku na motorce. Stopa nemůžeme chytnout, proto vyrážíme pěkně z vostra směr Jalga. Pět kiláků to hulíme full tempem a potom nám zastavil náklaďáček a šli jsme na korbu. Všude kolem se rozprostírá krásná bajkalská krajina (hodně tundra). Na korbě s námi jedou také tři Burjatky, které na jednom posvátném místě na silnici vyhazují cigarety a nějaký rubly, asi aby usmířily bohy. Naším cílem je teď jižní pobřeží ostrova. Směřujeme na slané jezero. Cesta vede pěkným stoupáním, takže se poprvé zakalujeme. V Rusku jezdí stejně jako v Turecku auta na všechny možné místa ostrova po všech možných cestách. Takže i tady na solném jezeře uprostřed lesa v klídku potkáváme Volhu, Moskviče nebo Ladu Nivu. U jezera nám nějací turisté prozrazují, že slanost jezera je způsobena nějakou rostlinou, která v jezeru roste. Od slaného jezera ještě asi 5 km k Bajkalu. Po cestě potkáváme celkem velkou svini zmiji. Po minulých prázdninách v Černé Hoře nás nemůžou tyhle potvory překvapit. K Bajkalu přicházíme asi ve 20.00 .Nosíme dřevo a jdou se chytat ryby. Hlavní lovec Pulec nahazuje zkušeně jen do takové vzdálenosti, kam stačí. To aby mohl zachránit topící se žížaly. Zjistili jsme, že máme bohužel prut na aligátory, a proto jsme nic nechytli. Slabě večeříme. Po večeři se rozjíždí akce Ruskyj razměr (název vodky). Úkolem je držet se rozpisu na vinětě lahve a konverzovat na dané téma(sloupec č.1) (sloupec č.2). Spát se jde ve 2.30 .

4.8.2003

,,Ráno“ se budíme ve 12.00. U našeho bivaku je Sergej a Andrej, veterináři místního parku. Jsou to příjemní chlapíci. Sergej se zná osobně s Bohumírem Jánským, autorem knihy ,,Perla Sibiře“. Družba je pro nás velmi cenná, neboť dostáváme nějaké ryby – okouny a omuly. Dále zvláštní vodní houbu na modřiny a rány, a vynikající aromatickou rostlinu, ze které je perfektní čaj. Nejzajímavější dar je kousací kámen, ve kterým je hodně hořčíku, vápníku, železa, atd. Má opravdu zajímavou chuť. Asi ve 13.00 se jdeme poprvé koupat. Bajkal je ledovej jako svině, jen stěží se dá umýt hlava, protože pěna neleze vůbec dolů. Od Sergeje máme za úkol pozdravovat Dr. Jánského. Na cestu vyrážíme asi v 15.30 . Čeká nás pěknej choďák. Pálíme to do kopce slušným tempem, občas se zastavuje a sbírají se byliny na čaj. Máme asi sedm druhů a nevíme který je jedovatý. Cesta lesem je jinak velmi příjemná. Od počátku pobytu v Rusku máme štěstí na počasí, je naprosto krásně. Doufám jen, že to vydrží i nadále. Večer přicházíme do Chužiru a spíme asi 2 km od města nad ,,pouští“. Ta vypadá spíš jako velké pískoviště nebo staveniště. Můžete v ní najít zajímavé suroviny – různé gumy, plechy, trubky, peřinu, dveře od aut apod. Kluci večeří darované ryby a Já musím asi 2 km k Bajkalu pro vodu, abych si mohl udělat polívku. Jen co se vzdálím z tábora, už jsou tu komplikace. Hoši nejsou schopni zpacifikovat mladého býčka, takže jsou na stromech a sledují jak nám likviduje chleba. Odbíhá, až když se napije mýdlové vody a spálí si držku ve vařícím čaji. Spát jdeme dnes brzo, asi ve 22.00. Chceme totiž zlepšit náš vstávací průměr.

5.8.2003

Nepodařilo se. Vstáváme asi v 11.00, lehce snídáme a vrážíme do Chužiru. Cesta vede skrz obrovské pouštní smetiště, kde probíhají závody motokár. Každý si musí do třiceti minut zhotovit z vhodného odpadového materiálu vozidlo a vyrazit na start. Přicházíme k Bajkalu, trošku fouká a jsou vlny. Koupeme se na pláži nedaleko útesu Burchanu. Voda je ledová a osvěžující. Odcházíme od Malého moře do města, začíná pršet ! Chvíli se zdržujeme na verandě informačního stánku v Chužiru. V krátké chvíli mezi dešti jdeme na Burchan – celkem pěkný útes s nějakými malbami. Ty jsme ale nenašli. Zase se blíží bouřka. Navštěvujeme místní magazín a kupujeme pouze chleba, s prachama jsme na štíru. V podvečer, když se vyčasí, odcházíme a potom stopujeme směr Charansy. Matěj s Kubou chytají motorku se sajtkárou, kterou řídí asi 13-ti letý kluk. My chytáme náklaďáček, chce sice děngy, ale po chvilce se domluvíme. Domluva je snadná, protože spolujezdkyně, asi 70-ti letá babička, hovoří rusky, francouzsky, německy a anglicky. Na pláži někde mezi Chužirem a Charansy stavíme poprvé za výpravu stany. Začíná krápat. Po krátkém deštíku vaříme čínu s hovězím. Potom je jdou chytat ryby. Nahazujeme už asi patnáct metrů dík větším olůvkům, ale stejně prd. Měli jsme políčeno na něrpu. Ta jede na kobylky. Všichni jsme vyběhli chytat, jen Mates s Piškvorem tvořili popravčí četu kobylek. Spát jdeme asi ve 23.00 .

6.8.2003

Limonáda !!! Veliké troubení a pokřikování nás budí asi v 8.00. Budík selhal, našli nás nějací potulní prodavači se sajtkárou. Odháníme je a balí se. Dneska nenesu stan., bude pohoda. K snídani se podává porydž s kakaem. Odcházíme do Chužiru. Po cestě nejezdí žádná auta, stop asi bude těžký. V Chužiru se Matěj ptá rybáře na cenu trsy, kterou jede. Odpověď 5000 rublů. Nechápeme jestli chce prodat loď nebo co? A jdeme na stop. Mě a Matěje berou naši staří známí z veterinární stanice. Vezou nás až k převozu přes Olchonská vrata. Tady teď čekáme na kluky. Za chvíli přijíždí Piškvor, po něm na korbě Rybíz, Pulec a Buf, kteří chtli na jedno mávnutí tři auta. Po cestě jim ještě od nějakého vajglu chytla plachta, takže hasič Pulec vypotřeboval svou petku s vodou na záchranné práce. Olchonská vrata přejíždíme domluvení s jedním náklaďáčkem a ten nás veze až k odbočce na Sarmu. Po cestě přistupuje na korbu penzionier. Po cestě už od převozu se rozjíždí družba. Výměna adres, telefonů a hlavně alkoholu. Rum měníme za 9,5% pivo, z kterého je Pulec už pěkně jetej. Penzionier dělá nějaké obřadní tance, leje po zimi domácí pálenku a cvakáme si společně po směru slunce. Náš hostitel a závozník v jedné osobě je z rumu totálně hind.

Za odbočkou jdeme asi 5 km, když bere Matěje, Bufa a Piškvora Moskvič k Sarmě. Já se zbytkem jdeme ještě asi 5 km pěšo. Potom nás bere náklaďáček na korbu. Po cestě nabíráme kluky. Řidič náklaďáku si kvůli nám zajel a za jedno cigáro nás dovezl až do Sarmy. To je klasická vesnice. Pár dřevěných baráčků, krávy a magazín, kde budou mít chleba až zítra. Bivakujeme a večeříme v deltě Sarmy. Začíná pršet.

7.8.2003

Celou noc chčí jako z konve. Ráno ani nemá cenu vstávat, protože venku ještě pořád cedí a k tomu fouká brutální vítr. Prší až do 20.00, celý den. Čteme si, hrají se karty a spí se. Z počasíjsme mírně naštvaní, ale co se dá dělat. Nezbývá než čekat. Já s Rybízem jdeme ve 20.00 do Sarmy pro chleba. Jsem rád, že jsme se zvedli. Už se mě začínají dělat proleženiny. Už po cestě do vesnice mi bylo jasný, že i když na našem tábořišti větrem padají stany, našli jsme si to nejklidnější místo.Vítr je tak silný, že se chvílemi nedá jít a špatně se proti němu dýchá. Něco tak silného jsem ještě nezažil. V magazínu nás vítají s obdivem, co tady u Sarmy ještě hledáme. Všichni výletníci odjeli, protože začala Sarma – nejbrutálnější vítr v bajkalské kotlině. Může trvat až pět dnů a má na svědomí spoustu rybářů, kteří zahynuli pod pětimetrovými vlnami. Dokáže dosáhnout rychlosti uragánu. Pomalu se proti bočnímu větru vracíme. Dělá se večeře a plánujeme naši budoucí činnost v Rusku. Uvidíme zda-li se naše plány naplní alespoň z části.

8.8.2003

Rozhodli jsme se ještě večer, že dík nepřízni počasí se rozdělíme do dvou skupin a údolí Sarmy půjdeme bez bagáže, takže jedna skupina čeká v táboře. Já s Bufem a Pulcem vstáváme v 7.00, vaříme vločky a nastupujeme do údolí. Počasí je vcelku solidní. Nefouká už tolik a hlavně neprší. Dík dlouhým lijákům je Sarma rozvodněná, proto naší cestu doplňujeme o horolezecké vložky, vždy, když je zaplavená stezka. Další nepříjemností jsou zmije. Neviděli jsme jich sice mnoho, ale máme jejich kůže. Přicházíme asi 8 km od ústí k levému přítoku Sarmy. Za normálních okolností malé říčce, teď však nepřekonatelné překážce. Tady chvíli úspěšně hledáme granáty. I když nejsou tak krásné jako v Čechách, máme z nich docela radost. Zpátky jsme chtěli jít po hřebeni, ale kus od cesty Kuba šlápl na zmiji a tak se otáčíme a jen na konci údolí lezeme na horu Bohyně. Je z ní pěkný výhled do kaňonu i na Bajkal. V kempu už na nás čeká grupa číslo dvě: Piškvor, Mates a Rybíz. Ti by měli přijít asi kolem 20.00. Uvidíme s jakými zážitky.

Kluci našli také spoustu granátů a potkali několik turistů. Večer opékáme luncheonmeat a vaříme polévky. Probíhá bilancování potravin. Máme asi na 16 dnů, což není nejlepší.

9.8.2003 – sobota

Ráno vstáváme v 6.30. Už je zase hnusně. Fouká dost hodně. V Sarmě měníme prachy na drobný. Nějaký kokot nám sice rozměnil, ale koupil si i láhev vodky za 40 rublů. Takže nás o ně vobral. Kdyby rychle neodjel, dostal by přes držku. Potom následuje štreka až na křižovatku do Elansy. Jdeme asi 13 km pěškom, až ke konci nás bere stop asi na dva kilometry. Potom už stopujeme po dvojicích. Mě, Piškvora, Bufa a Rybíze bere pěkný tranzit. Je třeba říci, že asi největší mistři v jízdě po debilních cestách do nejvyšší nadmořské výšky jsou Turci. Rusové však na obyčejné polňačce dokážou dosáhnout až 120 km/hod. Bohužel si to vybírá své daně. Asi uprostřed cesty do Elansy se o dvě auta před námi najednou začne kutálet auto po střeše do příkopu. Blbý na tom bylo, že v jedné otáčce vylítl z okna týpek asi čtyři metry vysoko a jak se později ukázalo, aspoň 15 m daleko. Rychle zastavujeme a běžíme na pomoc. Mladý kluk v poli zezačátku nejevil známky života, ale po chvíli se v jeho zkrvaveném obličeji dalo rozpoznat, že dýchá. Za další čas byl schopen i něco říci. Z auta se škrábe mladá dívka, zkrvavené čelo a koleno. Protože tu nikde není signál, náš stop se mění v sanitu a Já s Kubou a nějakou ruskou vezeme chudáka do nemocnice. Po cestě se snažíme konverzovat. Je mu 21 jako mě a jmenuje se Pif. Nemocnice, jestli se tomu dá tak říkat je v Elansy, asi 30km daleko. Tvoří ji pár dřevěných komplexů. S nosítky musíme až do druhého patra a na schodech se nemůžeme vejít. Všude smrdí latríny. Asi po pěti minutách zburcujeme k akci doktora. Ten pacienta zběžně prohlédne. Protože mám právo, jako nosič lehátek jít na sál, vidím, s jakým náčiním tu pracují. Můžu říct, že v takové nemocnici Vám pomůžou leda tak do hrobu. Doktor je hned hotov a nastupuje sestra na šití. To probíhá bez anestetik. Já bych se bolestí posral. Všichni co u bouračky byly to balej a zůstáváme jen my a řidič. Přenášíme kluka na rentgen do dřevěné kůlny a zpátky do nemocnice. Všechno trvá šíleně dlouho. Rentgenová laboratoř suší snímky na prádelní šňůře. Kuba utěšuje poraněnou holku, na kterou se všichni včetně jejích kamarádů v dalším autě vysrali. A to nás ještě čeká policie. Já občas nastartuji alarm, když jdu pro deník. Klučina měl obrovské štěstí. Skoro nic mu není a asi i to oko je v pohodě. Jestli má však vnitřní krvácení, je s ním amen. Na to tady nikdo není schopen přijít.

Pokračujeme dalších asi 100 km do Bajan-Daje. Po cestě se zastavujeme v burjatské hospodě na kafi a zvláštním pečivu (trojhránku, ve kterým je zadělané něco jako hustá játrová polévka). V Bajan-Daji chytáme pěkně blbej stop – dva vožralý Burjaty, který neuvěřitelně kličkujou a kecaj nesmysly. Občas se dost bojím. Vezou nás směrem na Irkutsk, asi 60 km. Tam potom chytáme asi po 40-ti minutách taxíka, zadarmo až do Irkutsku. V Irkutsku na nás už netrpělivě čekají Matěj s Pulcem. Měníme dolary, kupujeme chleba, cukr, marmeládu, píšeme mail. Na nádraží jsme asi v 21.00. Zjišťujeme, že vlak stojí 200 rublů a električkou 38. Ta ale jede až v 9.00 ráno. Přespáváme na obvyklém místě na břehu Angary.

10.8.2003 – Neděle

Budíček v 7.00, balení, snídaně a hybaj na električku do Sludjanky. Ta je totálně, ale totálně nafukovací. Jsme v prostoru mezi vlaky a je nás tu asi pětset. Ještě ke všemu vedle mě stojí nějaká stará hnusná megera, která mě svými pohyby systematicky znemožňuje psaní. Asi závidí, že to umím. Kráva. Z električky vystupujeme asi ve 12.00. Dělíme se do starých osvědčených dvojic. První jedeme Já a Rybíz a Matěj s Pulcem. Bere nás nějaký Rus, který nám v autě pouští prima hitovky. Vysazuje nás asi po 80 km. Tam stopujem celkem dlouho, protože nás pořád předcházejí na stop nějaký Burjatky. Nikdo jim nemůže vysvětlit, že se musí čekat fronta, a ne že si mohou přijít a předbíhat. Bere nás nakonec všechny čtyři do mrazáku chlápek, který nás nejprve přejel, ale pak se vrátil. Ten nás bere před Kari- Kiri- Kiren, nebo tak nějak. Odtud už jedeme jen s Rybízem Volhou do Kirenu. Snažíme se sehnat mapu, ale marně. Další stop nás bere asi 20 km. Je to veliký náklaďák. Ten nás vysazuje uprostřed lesa. Za posledních dvacet minut neprojelo ani auto. Do Mondaye, odkud chceme zaútočit na Munku-Sardik, nejvyšší horu východních Sajan, je to ještě dobrých 60 km. No potěš Pánbůh. Á jede Kamaz. A nečekaně plný stopařů. Setkáváme se s Bufem a Matějem, Pulcem, Piškvorem. Kamion nás veze do Turanu. Tam dostáváme od jednoho horala mapu a podrobný popis cesty na Munku-Sardik. Následuje dlouhá debata a hodiny váhání. Nakonec se rozhodujeme jít okružní cestu s cílem v Nilový-Pustyň, odkud jede autobus do Sludjanky. Na Munku-Sardik nejdeme protože:

1) Z Mondy nic nejezdí, takže bychom nemuseli stihnout odjezd osmnáctého do Moskvy, na který už máme koupený lístky

2) Je blbé počasí. Občas prší, hory jsou v mrakách.

3) Munku-Sardik leží přímo na hranicích s Mongolskem a je nutné v Mondy vyplnit různé dotazníky a zaplatit různé poplatky.

Večer bivakujeme na břehu Irkutu. Stává se neštěstí. Zvrhává se ešus s uvařenou večeří. To se trestá smrtí. Kuba je trošku spálený. Začíná pršet.

11.8.2003

Prší !!! Vstáváme asi ve 12.00, kdy se trošku vyjasňuje, balíme a vycházíme na cestu. Vše je v mrakách. Jdeme do Nilovy-Pustyně po staré pěšině. Cesta je vcelku dobrá, občas potkáváme vožralé Burjaty. Je to celkem dost nepříjemný, ale častý úkaz. Na naší cestě jsme potkali opravdu hodně vožralých Burjatů, který svýma debilníma otázkama dost štvou. Za vesnicí, asi dva kilometry je budhistický klášter. Je to celkem komerční záležitost. Pár altánů, modlitebna, jináč nic zajímavého. Nastupujeme pozvolna do kopce, abychom se přiblížili k horským masívům. Jdeme asi 10 km. V lese je spousta hub a občas nějaká okousaná šiška Limba. Zjistili jsme, že mapa je na hovno, protože tady vedou desítky cest a žádná není značená.

K večeru potkáváme skupinu dívek na vandru. Ty nás dost straší, že je na hřebenu sníh, a že to na Šumak trvá tři dny. Uvidíme. Bivakujeme u cesty na dost nerovném terénu. Pár z nás sežralo borůvky, který nejsou borůvky. Uvidíme co z toho bude. Zítra vyrážíme do svahu.

Potěš Pánbůh.

12.8.2003

Ráno vstáváme v 8.00. Dělá se porydž z borůvek a speciální smaženice z hub. V noci se k nám připojila jedna rodinka. Bivakuje hned vedle. Asi v půlce balení začíná chcát, teď je 22.05 a pořád prší. V dešti jdeme celý den do drsného kopce po pěkně rozbahněný cestě. Příroda kolem není žádná, protože není vidět. Bivakujeme někde v sedle pod vrcholy. Stojí to za hovno, nic nejde fotit, stany a věci jsou prochcaný, na hřebenech sněží. Protože nemám jiné kalhoty, spím s nohama navlíklejma v triku s dlouhým rukávem. Mates měl dneska před devatenácti lety na programu porod. Proto dnes na jeho počest děláme svíčkovou, jíme studentskou pečeť a ode mne Mates dostává krásný řezák made in China s metrem. Je kosa jako sviň. Kuba stále dost kašle a někteří z nás spí ve spacáku s mokrou bundou a mokrými kalhotami. To aby je nasušili. Ti se budí každých pět minut a nadávají. Já na to seru a nesuším. Jestli bude takhle hnusně i zítra, jdeme dolů. Já se obávám, že hnusně bude. Sedí to tu už víc dní.

13.8.2003

Je to jasný. Celou noc chcalo a začalo sněžit i v našich polohách. Asi pětsetkrát jsem se vzbudil zimou, dokud jsem nezjistil, že se dá můj spacák vytápět svíčkou. V noci padají velké šutrové laviny, chvěje se zem. ,,Ráno“ prší hustě až do 11.00 . Rychle balíme, všechno nacucaný, a to, co jsme za dva dny nastoupali, doslova sbíháme. Po cestě potkáváme turisty, ale k mému překvapení i dost turistek. Rusové mají asi tvrdý ženský. Do základního tábora přibíháme asi ve 20.30. Sušíme. Nejprve věci na sobě (různé polohy nad ohněm), potom i v báglu. Někdo, třeba Buf se rozhodl spálit boty ! Mates šel k blízkým turistům vysomrovat cigára a už je tam asi hodinu. Asi započal družbou. Sedíme u ohně a dlouho do noci sušíme.

14.8.2003

Vstáváme asi v 9.00. Lehce krápe, na to už jsme ostatně zvyklí. Balíme dost rychle, dojídáme poslední zásoby vloček a likvidujeme zásoby cukru. Bude se mi po tobě stýskat porydži. Jdeme velmi rychle do vesnice Nylový-Pustyň odkud nám ve 14.30 jede autobus do Sludjanky. Cestu na autobáč komplikují rozvodněné potoky. To, co po cestě do hor byla kamenná pláž, je teď rozvodněná řeka. Všude kolem jsou vidět zasněžené vrcholky Sajan. Občas zasvitne slunko. Autobus je přesný a stojí 120 rublů na jednoho. Celou cestu autobáčem prší. Čím blíž k Bajkalu, tím hustěji. Doufáme a své naděje vkládáme do bajkalského mikroklima. A hovno. Na Bajkale chčije taky. Ve Sludjance jakožto rybářském městě nemají ryby. Při hledání cesty na horu Pikče Raskogo narážíme na místního vožralu. Ten s námi cvakne lahváče a vodku a vede nás k bezpečnostní horské službě. Tam prý můžeme přespat a hlavně se před cestou zaregistrovat. Už deset dní tu prší, takže se Bajkal zvedl o pět centimetrů, řeky jsou hodně rozbouřené. U horské služby to stojí za prd. Děda chce 50 rublů na noc za jednoho a o nějaké registraci se nedá ani mluvit. Asi ve 22.00 se vydáváme na pochod za město. Jde se rychle a dlouho. Rybíz si po cestě zarazil do zadku střep. Je to dost nepříjemná hluboká rána asi 4-5cm dlouhá. Bivakujeme asi ve 24.00 u řeky Sludjanky.

15.8.2003

Neprší. Vstáváme v 9.00, rychle snídáme a vycházíme ne cestu. Rybíz má nepříjemně vypadající zadnici, zkrvavený kalhoty a popíchaný ruce. Čeká nás tvrdej hardcor, tam kde vedli cesty, jsou teď potoky. Každý z nás už byl po kolena ve vodě. Když přišel brod, ten se nepodařil nikomu suchou nohou, takže teď už běháme pěkně goretex negoretex prostředkem louží. Dobrá akce se mi povedla asi v 15.00, kdy jsem se zeptal náhodného protichůdce, kolik je to kilometrů na Pikče Raskogo.

Já: zdrastvujtě, pažalsta, skolko časa e to na Pikče Raskogo ?

Ten z protivky: Ehm, časa, kruci !

Jeho kámoš: tak to je v pohodě hoši, to jste oba Češi.

Skoro jediný turisty, který potkáváme a jsou to Češi. Jsme fakt hodně cestovatelský národ. K bivaku přicházíme totálně durch – prochcaný. Občas totiž poprchává. Dlouho nám trvá než rozděláme oheň, čtyři kolem něj hopsají. Já píšu deník a Pulec mi radí. Samozřejmě tyto činnosti děláme naráz se sušením ve spacáku. To jsem zvědavej, co bude k večeři.

Večeře proběhla na ohni. Hnusné zbojnické fleky – nikdy už nekupovat.

Večer začíná chcát.

16.8.2003

Chčije a chčije. Budíme se sice už v 7.00, ale začíná brutálně pršet a to trvá celý den. Ani jsme nevystrčili paty ze stanu. Blbý je, že zítra musíme být na nádraží, jinak nestihneme vlak do Moskvy, na který už máme koupený lístky. Zítra musíme dolů za každého počasí. Starosti nám dělá řeka. Jak asi vypadá po dalším propršeném dnu. Přes den hodně čteme, spíme, občas hrajeme Ámose. Pulec naladil čínské rádio, tak posloucháme hity. K večeři si smažíme luncheonmeat na tisíc způsobů. Furt prší.

17.8.2003

Vstáváme za deště, ráno asi v 8.00. Dělíme se na dvě skupiny. Buf, Matěj a Piškvor jsou staří mariášníci, a proto vvyrazí až tak na 11.00 a půjdou po hřebeni. Já Rybíz a Pulec chceme jít po druhém břehu okolo obřího lomu na mramor. Vyrážíme hned v 9.30. Od počátku je jasné, že voda výrazně stoupla, a proto nám po chvíli nevadí voda nad kolena. Cesta po druhém břehu nevede. Je to fakt drsnej hardcor a jsme dost vyčerpaný a promáchaný. Procházíme lom a za ním je kolmá skála, žádný most, brod, nic. Děláme velkou chybu a dělíme se. Já jdu lézt skálu, zatímco kluci zdlouhavě obcházejí přes lom. Lézt skálu byl asi můj nejdebilnější nápad za poslední rok. Prostě se to nedá. Párkrát brodím a kloužu po prdeli dolů. Nejhorší krizovka je ale prudký kluzký útes. Když už jsem si nevěděl rady, uprostřed útesu, ani tam ani zpátky, přilétá lano. Chvála Pánu Bohu! Slaňuje ke mně záchranář, přátelsky zdraví a bere mi nejprve bágl a pak mně pomůže až nahoru. Tam se dozvídám hroznou zprávu. Nejel zachránit mě, ale celá četa záchranářů leze po svazích řeky, protože mají hlášeno, že kdosi viděl z protějšího břehu, jak se urvala terasa s nějakýma dvěma turistama v lomu. Jeden je zavalenej a mrtvej, druhej spadl do vody. V tu chváli se mi fakt podlamují kolena, slzy se derou do očí a do hlavy vjíždí výčitka, proč jsem je neukecal, aby šli se mnou. Nedovedu popsat co se dělo následujících pět minut, ale asi to ani nejde. Po pěti minutách se ,,můj“ záchranář dozvěděl, že zavalenej mrtvej je podle osobních dokladů Rus. Spadl mi kámen ze srdce, i když nejistota přetrvává. Záchranář mě doprovází do lomu, kde se meju a čekám asi 1,5 hodiny na autobus do Sludjanky. Kluci nikde! Překvapilo mě, že na mou hlavu nepadla ani jedna pěst za to, že lezu do takového krpálu. Asi jsou na to v Rusku zvyklí. Do Sludjanky přijíždím asi v 5.00 a nacházíme se radostně s Rybízem. Ten přijel před pěti minutami. Chytil stopa, ale předtím ušel dost kiláků okliky. S Pulcem se rozdělili, když Pulec nastupoval do svahu někam mým směrem. Oba prý slyšeli sesutí římsy v lomu. Společně doufáme, že je Pulec naživu. V čekárně vytahujeme své trumfy – mokrý šat. Uklízečka nás vyhání, ale pomáháme jí s výškovými pracemi na záclonách a proto jsme vzati na milost. V půli prací ,,přichází“ Pulec. Spíš připajdává, je dost hotovej. Lezl drsný svahy a ještě se vracel na Rybízovu okliku. Teď už čekáme ,,jen na kluky“. Ti přicházejí asi ve 20.30 v dost zbědovaném stavu. Měli to asi 20 km a ještě k tomu brodili potoky, takže stejný jako dole v údolí. V půli cesty je ještě čekal prudký sešup dolů a pořádnej chcavec. Asi v 21.00 nás vyhazují z čekárny s televizí, protože se tam za TV musí platit. Vaříme večeři a klábosíme s jedním Polákem. Električka jede ve 4.00 ráno. Noční hlídku mám až do dvou. Mám divný žbluňkání v břichu, proto běhám pryč z nádražní haly, abych ji nenafoukl.

18.8.2003

Budíček ve 3.30 a rychle balit. Električka odjíždí na čas. Je zajímavé, že ještě v 5.30 je totální tma. Po cestě prší, takže ze sušení v Irkutsku nic nebude. V Irkutsku každý dostává 150 rublů pro vlastní potřebu. Nakupujeme proviant, asi 150 čínských polévek. Všichni se rozutíkávají, kupují vodky, jídlo a další záležitosti. Na nádru potkáváme geologa z Čech, který přijíždí z Mongolska. Já, Matěj a Pulec si dáváme teplou sprchu. Je to vynikající věc za 20 rublů. Do vlaku nastupujeme v 11.35 moskevského čau, tj. 16.35 irkutského, tj. 9.35 našeho. Vlak je mnohem luxusněji vybaven než ten, kterým jsme do Irkutsku přijeli. Všude dečky, záclonky a na stolku miska sušenek, čokoláda a pití. Z prezentů máme radost až do té chvíle, dokud asi po patnácti minutách nezačne ,,kupéčka“ obcházet ženština s pytlem, do kterého čokolády zase hází a kasíruje. Bylo jen dílem náhody, že jsme stihli vypít pouze fantu. Stálo nás to 20 rublů. Naše průvodčí je mladá kráva, která se každému kouká asi třicet minut do pasu a pořád má nějaký keci. Ve vlaku se všichni chovají vzorově. Čtou, zašívají a tak podobně. Až na mně, kterej hází šavle a má srajdu. Je mi celkem blbě. Asi jsem se přežral.

19.8.2003

Vstáváme dost brzo, nevím jakého času. Budí nás smrad, který se řine ze všech věcí, které sušíme. Jestli jste z deníku pochopili, tak poslední týden pobytu hustě chčije. Jistě si dovedete představit, jak to vypadá a jaký oder produkuje v kupéčku roztáhlý stan, boty a sušící se poncle. Osádka vagónu na nás také podle toho nahlíží. Mě je stále ještě blbě, i když cejtím, že noční trojšavle mě ulehčila. Celý den čteme a podobně krátíme dobu, občas posloucháme místní rozhlas, který hraje z repráku namontovaného ve stropě. Večeříme a jdeme spát.

20.8.2004- Středa

Den probíhá obdobně jako předchozí. Sušení, četba, průvodčí furt všude luxuje, záchod je vždycky, když ho potřebuji, zamčený, atd. Protože mám už všechno přečtené, pustím se hezky zčerstva do hodnocení naší cesty. Celou naši výpravu významně ovlivnila knížka Perla Sibiře od Bohumíra Jánského. Bez ní bychom asi jen stěží dokázali vytipovat oblasti, do kterých je dobré se podívat. Je však nutné říct, že (alespoň podle mého názoru) je mezi ,,Jánského“ Bajkalem roku 1986 a našim 2003 dost značný rozdíl. A to hlavně na Olchonu. Už RnDr. Jánský píše, že pro přelom tisíciletí jsou úkoly pro Bajkal jasné – vytvořit přírodní rezervace a zajistit příliv turistů do těchto krásných míst. Nutno říci, že alespoň na Olchonu jsou splněny obě předsevzetí. Turistů je zde více než dost a doby, kdy olchonskou ,,jedinou“ silnicí jezdil náklaďák vždy jednou týdně, jsou už dávno pryč. Národní přírodní rezervace je zde sice také, projevuje se to ale pouze cedulemi přitlučenými do stromů. Jinak je to v parku

dost bordel. Auta všude, i mimo cesty, a romantice nepřidá ani obří poušťo-skládka u Chužiru. Netvrdím, že se tu člověk, hlavně po jihovýchodní části, nemůže projít, ale o panenské přírodě bych raději pomlčel. Myslím, že ,,něrpu“ tu už dlouho neviděli. Olchonu jsme věnovali dost času z naší výpravy a můžu na něm ocenit zejména dobré počasí a nádherný výhled na Bajkal, Malé moře a oblast malomořských ostrovů. Bajkal je opravdu průzračný, chladný a jenom povědomí jeho hlubokosti a gigantičnosti působí v člověku nevšední pocity.

Další části našeho putování Sarma, Sajany a Chamar-Daban se daj vidět čistě fakticky jako neúspěchy. Na Sarmě jsme nedosáhli předpokládaných rozsáhlejších průzkumů dík dnu, tráveném při větru Sarmě. Na Sajanech jsme nejenže nevylezli na Munku-Sardik, ale po pravdě jsme neviděli ani pořádně zevnitř pohoří východních Sajan, dík sněžení a celkově blbému počasí. Chamar-Daban nám také nedovolil poctít návštěvou Pik-Čerskogo. Všechno však nikdy není černobílé, a proto musím říct, že prožitá Sarma, zkušenosti z bouračky, drsnost a fyzické vypětí při výstupu na Šumak, setkání s rusy, burjaty, poláky a čechy. A v neposlední řadě drsná zakalovačka v poslední cestě z Chamar-Dabanu, která mohla skončit všelijak. To vše přináší z cesty dost zajímavé, a jako každý rok, originální a jedinečné zážitky a náměty pro další roky. Rusko, spíš konkrétně část Bajkalu, kterou jsme projeli či prošli, je dosti zajímavou a rozsáhlou krajinou, kterou každému vřele doporučuji. Je nutno říci, že se nejedná o nějakou extra hardcor náročnou přírodu, kde na každém kroku uvidíte medvěda a musíte kupovat zásoby na měsíc dopředu. Někdy bych se rád podíval určitě víc na sever Bajkalu. Asi do Barguzinu. Tam může nabývat slovo ,,panenská příroda“ daleko jiných rozměrů. S Bajkalem bych se chtěl rozloučit, nepoženu se k němu za každou cenu. Napadá mě řada míst, kam se podívám radši, ale možná někdy příště Dasvidaňja.

21.8.2003 – čtvrtek

Já vstávám ráno dost brzo, na sušák dávám poslední várku věcí a psychicky i teoreticky se připravuji na pohyb po desetimilionové Moskvě, kterou bychom měli uvítat dnes v 17.00. Matička všech Rusů nás uvítala deštivě. První naše kroky směřovaly do směnárny a hned potom na Ryžské nádraží, koupit lístky do Rigy. Ty byly hodně drahé, což zavinilo, že Ti, kteří usilovně spořili rublíky z přídělů, je museli odevzdat do eráru, abychom se vešli. Na Ryžski vagzale je v noci otevřeno jen do 22.00, a protože my potřebujeme někde přečkat noc, přejíždíme zpět na Jaroslavské nádraží. Tam přechcáváme kontrolu lístků, protože lístky máme z úplně jiného nádraží a ubytováváme se. Večeře probíhá vklidu, ale hned po ní, asi ve 23.00, následuje evakuace nádraží. Nikdo neví, co se děje. Občas je z různých míst slyšet hysterický ženský pokřik, šílený davy, nadrbanej kokot v zádech, kterej mi furt musí ťukat zezadu do báglu. Prostě všechno jak má být. Možná to byla nějaká bomba, ale spíš prý takto probíhá chvíle, kdy je nádraží třeba uklidit a vytřít. Nicméně asi 1,5 hodiny strávené na vzduchu nemůže uškodit. Asi ve 12.30 se vracíme na nádraží a jde se na kutě. Asi až v 5.30, zrovna při mé hlídce, nás budí poliši, že nesmíme spát, ale sedět. Tak jo, hoši!

22.8.2003 – pátek

Vstáváme hned, co nás do latě postaví policie. Dělíme se na dvě skupiny. První Buf, Pulec a Piškvor, druhá Já, Matěj, Jeřabi. Skupina číslo jedna vyráží do města, kde obíhají památky až do 13.00. My mezitím hlídáme bágly na nádraží. Já jdu ještě na průzkum po okolí s tajným posláním, zajít si někam zadarmo na záchod. Záchody na vagzale stojí v přepočtu jeden chleba. V první hospodě po mě chtějí za záchod 15 rublů. To už jsou dva chleby. A to i přes to, že v obličeji mám vkresleny podstatné útrapy, které nemusím hrát. Druhá hospoda je už grátis. Úkol splněn. Ve 14.00 vyrážíme do ulic. Začínáme na moskevské universitě. Je to obrovská, krásná budova, která je tak velká, že by se do ní možná vešly všechny vejšky z Čech i s kolejemi. Po cestě potkáváme svatbu, která jede v asi 15 metrů dlouhé limuzíně. Občas prší. Další naše kroky vedou přes most nad řekou Moskvou a jdeme přímo na stadion, kde se v roce 1980 odehrávaly olympijské hry. Stadion Lužniki je velice pěkně vybaven, vejde se do něj 90 000 lidí. Jen fotbalové hřiště se mi zdá šíleně maličké. Pak už na nás čeká s otevřenou náručí Rudé náměstí, luxusní obchoďák GUM, Lenin, ale hlavně chrám Vasila Blaženého. Kreml je naštěstí zavřený. Už tak mě bolí nohy, natož ještě procházet Kreml. Dále potom pokračujeme na VDNCH – což je speciální parčík, který má trochu za úkol ukázat zápaďákům gigantičnost SSSR a pracujícího lidu. Všude samý monument, pomník a tak podobně. Speciální moskevskou atrakcí je metro. Je opravdu funkční a má nádherné sochy, obrazy, prostě jako na zámku. Tuto scénu jen ničí vožralí. Právě jsem viděl, jak jeden expert houpnul po zádech dolů z eskalátoru. Jsme jinač dost uondaný. Asi ve 20.00 se zvedáme z Jaroslavského nádraží a jdeme na Ryžskaja, odkud ním ve 21.03 jede vlak do Rigy. Protože nestíhám, brutálně si spaluji jazyk polévkou. Ve vlaku sedíme společně s příjemnými Rusy, kteří nám nabízejí bonbóny. Nechápu, proč se naoko tak ostýchám, že jsem si ještě nedal. V kupéčku je nás sedm až osm, takže se asi moc nevyspím.

23.8.2003 – sobota

Asi v 6.00 přichází na řadu celní kontrola. Probíhá rozvážně a důkladně, ale vypadá to, že jsme uspěli. Odevzdáváme dotazníky a opouštíme Rusko. V Rize jsme asi ve 13.00. Zjišťujeme informace, čenžujeme prachy a kupujeme lístky do Kaunasu. Vlak jede ve 22.25 takže máme asi devět hodin času. Ve městě je trh, ale my nemáme prachy. Nejhorší jsou procházky v okolí slibně vonících cukráren a pekáren. Dlouhou chvíli krátíme mariášem a četbou. Vzpomněl jsem si teď dodatečně, že už z Irkutska máme pravidelné vůdcovské sejšny, na kterých Buf, Matěj, Piškvor a Já řešíme různé problémy a úkoly oddílu. Už jsme naplánovali Železné dítě, Cestu divokým Kurdistánem a podobné. Nálada je pracovní a dost konstruktivní.

24.8.2003 – Neděle

Expres do Kaunasu je jako při cestě do Rigy vynikající a luxusní. Všichni v mžiku usínáme. Hranici projíždíme v cuku letu a ranní Kaunas vítáme asi ve 3.45 . Náš vlak do Marianpole jede v 8.10. Děláme snídani a nasedáme do vlaku. Marianpole asi v 9.00. Rozdělujeme se a jdeme na stopa. Litevci jsou negramotný zkurvený hovada. Po čtyřech hodinách stopa naám (tj. Mě a Rybízovi) nezastavilo ani hovno, zlatí Rusové. Projelo přitom asi 500 aut. Vím to přesně, protože se po padesáti střídáme. Soupisku kurva-debilních národů tedy rozšiřuji: Maďaři + Litevci = IQ tykve, ……,…….(cenzurováno). Jen tak dál a kluci do toho. V Evropské unii na Vás čekáme s napřaženou pěstí ! Trochu jsem se rozkatil. Nakonec jedeme po čtyřech hodinách stopu autobusem. Kluci už čekají na hranicích a zkouší ukecat kamiony až do Waršavy, bohužel je celníci vyhazují. Hranice jsou strašně dlouhé, asi dva kilometry. Fronta kamionů je dlouhá asi osm kilometrů na obě strany, a protože je neděle tiráci nejezdí. To je špatné protože do Suvalki je to dobrých 30 km a osobáků jezdí málo. Asi v 18.00 chytám Já s Matějem luxusního Peugeota do Suvalki. Klukům jede autobáč v 19.20. S Matějem zjišťujeme, ze vlak jede ve 23.40, což je skvělé překvapení a dokonce nám i ochotná průvodčí vyhledává levné spojení až do Meziměstí. Vypadá to, že bychom mohli být už zítra večer poblíž Čech. Ale nezakřiknout to. Těsně než přijeli kluci autobusem, přijeli také dva autobusy militantních harcerů. Předvedli dojímavé pořadové cvičení a mohli jsme se zúčastnit i jejich besedy s náčelníkem. Těžko říct co si o tom člověk může myslet. Bylo to zvláštní. Potom ještě podstupujeme besedu o poznání příjemnější s mladým polákem. Je s ním sranda a má veliké vyjadřovací schopnosti. Harcery a policajty posílá párkrát do pierdele a vypráví nám ,,sainsfikšn“ trilogii. Ve 23.40 odjíždíme v kupéčku do Waršavy.

25.8.2003 – pondělí

Z Waršavy odjíždí vlak v 6.40. Špatný pro nás je, že cena za přejetí do Čech je dost vysoká. Zkusíme ji ukecat až ve Walbřichu. Je na nás celkem dobrý pohled. Rybíz pajdá s natrženým zadkem, z kterého mu vytéká hnis, následuje ho Mates s ukopnutým malíčkem, půlku ho už někde nechal. Wroclaw. Odjíždímeasi ve 14.00 se zpožděním směr Jelení Gora. Ještě jedno přesedání. Lístek přes hranice stál 17 zlotých na osobu. Přímo u průvodčího ho kupujeme za jeden zlotý. Ještě pasová kontrola a hurá do hospody. Každý si dává do nosu. Já mám asi tři jídla a jsem tak nažranej, že se nemůžu hejbnout. Asi ve 20.00 se přesunujeme do tzv. picí hospody ,,Na kovárně“. Tam se příjemně linkujeme a asi ve 24.00 odcházíme za město, spíš vesničku, pod širák. Jediný, kdo nám kazí radost je: Matesovy tři šavle, takže neudržel ani prd z večeře, ale hlavně mě sere Rybíz, kterej ztratil lahev šampusu, kterou nesl v báglu. Blbec.

26.8.2003

Krásné ráno nás vítá do nového dne, nad naším bivakem stoupají oblaka výparů z lihu. Dnešní program bude takový:

1) Vstát

2) Rychle se jít něčeho napít a hned potom vychc. a vysr.

3) Hledat šampus

4) Jít se do města nasnídat

5) Jít se naobědvat

6) Mates se jde ostříhat. Má už od začátku na hlavě jeden velkej dred

7) Směnit $ a provést vyrovnání

8) Trošku popít

9) Odjezd a přivítání Nymburka

Loučí se s Vámi tiskový zpravodaj Švambor. Omluvte chyby a všechny různé nedostatky, které v deníku jsou. Třeba tyto gosgostrgghvozrvso